<< zpět na kategorii "Budovatelé totality"

Československý komunistický politik a prezident, první a rovněž poslední Slovák sídlící na Pražském hradě, byl symbolem doby normalizace.


Studium a protiválečný odpor Gustáva Husáka

Gustáv Husák se narodil v Dúbravce, která je dnes součástí Bratislavy. Už v mladém věku se začal angažovat politicky. Ve dvacátých letech studoval na bratislavském gymnáziu. V roce 1929, jako šestnáctiletý, vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student bratislavské právnické fakulty, do Komunistické strany Československa.

Za druhé světové války byl Husák odpůrcem Tisova Slovenského štátu, byl členem hnutí odporu, aktivně se účastnil Slovenského národního povstání. Stal se místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z této doby se zachoval i Husákův dopis, v němž doporučuje, aby Slovensko bylo po válce zařazeno do svazku národů Sovětského svazu. Později ale již Husák zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa, byť má mít v tomto svazku značnou autonomii.


Uvěznění a rehabilitace

Po válce patřil mezi nejvýše postavené slovenské politiky. Usiloval o posílení slovenského postavení v rámci republiky. K tomu se přidaly osobní rozpory s jinými spolustraníky. Vše nakonec vedlo k politickému procesu s tzv. slovenskými buržoazními nacionalisty. Husák byl odsouzen k trestu smrti. Jako jeden z mála se však k smyšleným nařčením nepřiznal a odhodlaně se sám bránil před soudem, kde plně využil svého právnického vzdělání. Díky dlouhodobému vedení procesu se doba částečně uklidnila a konečný verdikt v roce 1954 zněl doživotní žalář.

V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta A. Novotného Husák propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V průběhu šedesátých let byl zpočátku Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara vystupoval jako stoupenec Dubčeka. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky. Ač několikrát opakoval svou loajálnost Alexandru Dubčekovi, stal se nakonec po sovětské okupaci jeho sesaditelem a sám opanoval nejvyšší funkci ve státě (generální tajemník ÚV KSČ), ke které se r. 1975 přidalo po odstranění prezidenta Ludvíka Svobody z funkce i prezidentské zvolení. Husák se stal na příštích čtrnáct let prezidentem Československa.


Úspěšná politická kariéra

Politický úspěch slavil díky podpoře Moskvy. Ta ho vybrala kvůli snaze konsolidovat Československo. Jednalo se o logický krok, Husák nepatřil mezi zdiskreditované politiky typu Bilaka a Indry, kteří pozvali Sověty. Naopak, Husák byl vnímán jako stoupenec změn započatých Pražským jarem. Po několika letech veřejnost musela dojít k zjištění, že se mýlila. Husák se stal symbolem doby, která je označována slovem normalizace. Odmítl sice návrat politických procesů, přesto za jeho éry docházelo k pošlapávání lidských práv. Někteří lidé nemohli vykonávat své profese a započaté vyhlídky na změny skončily v nedohlednu. Na druhou stranu stát zvyšoval péči o sociálně-ekonomické požadavky obyvatelstva, o čemž svědčí narůstající kupní síla občanů a značný růst porodnosti (odtud pojem „Husákovy děti").


Po roce 1989

Politická garnitura KSČ vystupovala a působila na veřejnosti jednotným dojmem, avšak uvnitř probíhal nelítostný mocenský boj. Ji6 dvě léta před Sametovou revolucí předsednictvo strany zbavilo Husáka funkce generálního tajemníka ÚV KSČ.

V listopadových dnech byl Husák jedním z politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím, a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu. Po listopadových událostech roku 1989 Husák jmenoval 10. prosince Čalfovu „vládu národního porozumění“ a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. Poslední 2 roky života strávil v ústraní ve společnosti svých synů v bratislavském bytě.




Zdroj: M. Macháček pro pcblog.cz