<< zpět na kategorii "Budovatelé totality"

Tento český estetik, jazykovědec a literární teoretik byl nejvýznamnějším představitelem českého literárněvědného a estetického strukturalismu. Po válce se intenzívně zapojil do politiky na straně KSČ a zřekl se své vědecké identity.


Po studiích lingvistiky na pražské univerzitě (1915) působil nejdřív deset let v Plzni a od roku 1925 jako středoškolský profesor na gymnáziu v Praze. Roku 1926 začal pracovat v Pražském lingvistickém kroužku, kde se stal jednou z klíčových osobností. Roku 1929 se habilitoval jako docent estetiky na UK. V letech 1931-37 působil také na Komenského univerzitě v Bratislavě.


Zaprodání komunistickému režimu

Po válce se intenzívně zapojil do politiky, a to na straně KSČ. Ta mu dopomohla k pozici rektora UK. Tuto funkci vykonával v letech 1948-53, tedy právě v období nejhanebnějším, během něhož byla "vyakčněna" řada demokraticky orientovaných profesorů. Aby podpořil své postavení také "vědecky" a obhájil se z možných výtek z hříchu dávno už nepřípustného "strukturalismu" a "formalismu", vydal stať Ke kritice strukturalismu v naší literární vědě (1951), v níž popřel svou vědeckou minulost. Dokonce zde napsal, že strukturalismus je maskovaná, a tím více nebezpečná forma idealismu. V 60. letech, v době částečné liberalizace, se ke své vědecké "identitě" opět vrátil.

Mukařovský se na druhé straně během zasloužil o vznik Kabinetu pro studium českého divadla (1957), kde pod vedením Františka Černého vznikly v letech 1968-83 Dějiny českého divadla (4 svazky, od divadelních počátků do roku 1945), na nichž se podíleli teatrologové Jan Kopecký, Adolf Scherl, Ljuba Klosová, Milan Obst, Bořivoj Srba, Vladimír Procházka a další.


Mukařovského strukturalismus

Mukařovský vycházel z poznatků ruské formální školy a usiloval o vypracování přesného pojmového systému, jenž by byl použitelný pro rozbor jazykové formy uměleckého díla. Literární dílo je podle něj znakem, který má strukturální povahu, jako celek je určen svými prvky a jejich vzájemnými vztahy, přičemž jeden z prvků je strukturálně dominantní. V letech první republiky i krátce po válce plnil roli elitního vědeckého arbitra a autoritativního obhájce avantgardní, poetistické i surrealistické literatury. Po únoru 1948 neodolal nabídce moci, a dokonce popřel velký kus svého díla.

Mukařovský se, zvláště ve své první etapě, soustředil na problém zvukové stránky verše, na jeho melodii a na rozdíl mezi jazykem básnickým a hovorovým. Příkladným dílem minuciózní slohové analýzy, v níž zcela dokáže abstrahovat od kontextu sociologického, historického i psychologického, je Mukařovského studie Máchův Máj (1928). Otázku vztahu literárního procesu ke společenské situaci si naproti tomu položil ve studii Polákova Vznešenost přírody (1934), kde analyzoval dílo obrozeneckého básníka Miloty Poláka. Tyto práce stejně jako jednotlivé rozbory charakteristických slohů českých spisovatelů (Božena Němcová, Vítězslav Hálek, T. G. Masaryk, K. Čapek, V. Nezval a V. Vančura) se vyznačují striktním vědeckým přístupem s přísně vypracovanou metodologií. Ve studii Estetická funkce, norma a hodnota (1936) hájil své pojetí literatury jako jedné z forem společenské komunikace, v níž dominuje funkce estetická. Soubor nejvýznamnějších studií vydal v roce 1941 pod názvem Kapitoly z české poetiky. Jde o jednu z nejdůležitějších knih české literární estetiky.

Zdroj: Libri.cz