Podpis Moskevského protokolu

23. srpna, pouhé dva dny po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, se nejvyšší vedení státu vypravilo do Moskvy pokusit se vysvětlit sovětskému generálnímu tajemníkovi Leonidu Brežněvovi, že v Československu socialismus není ohrožen. K delegaci se připojili i soudruzi kolem Alexandra Dubčeka, kteří byli již 21. srpna zatčeni a eskortováni do Sovětského svazu. Přesto, že českoslovenští politici, na něž celý národ spoléhal, zpočátku odmítli uznat oprávněnost okupace, na závěr nakonec podepsali Protokol o jednání delegace SSSR a ČSSR.

Přesto, že prezident Svoboda po návratu oznámil dosažení dohody o postupném plném odchodu cizích vojsk s tím, že vojska z měst a obcí se měla okamžitě přemístit do vyhrazených prostorů, bylo jasné, že československá delegace zklamala. Sověty diktované body protokolu znamenaly ideové popření celého Pražského jara, přijetí „bratrské pomoci SSSR“ a otevření cesty k budoucí normalizaci.

Průběh jednání se Sověty v Mukačevu

V Mukačevu se podle Černíkova návrhu sešly obě vojenské delegace v čele se svými ministry (národní) obrany M. Dzúrem (složena z generálů K. Rusova, M. Šmoldase, B. Dvořáka, J. Luxe a P. K alického) a A . A. Grečkem (složena z velitele týlového vojska arm. gen. S ergeje Stěpanoviče Marjachina, I. zástupce náčelníka GŠ genplk. Nikolaje Vasiljeviče Ogarkova, I. zástupce hlavního velitele Vojenských vzdušných sil genplk. Pavla Stěpanoviče Kutachova, I. zástupce náčelníka Hlavní operační správy GŠ genpor. Michaila Michajloviče Kozlova a stálého představitele Varšavské smlouvy v ČSSR genpor. Alexandra Michajloviče Jamščikova).

První den jednání zahájil odpoledne ministr Grečko. Dzúr potom stručně zhodnotil vývoj dislokace ČSLA v souvislosti s úkoly kladenými na první sled armád Varšavské smlouvy, upozornil na problémy s tím spojené a nabídl maximum možných kapacit ČSLA – 220 000 m2 ubytovací plochy a 144 000 m2 skladové plochy pro 70–80 000 vojáků. Následně rozebral čs. představu o postupném odchodu vojsk:

1. etapa – do 15. 10. 1968 odsunout 90 % vojsk včetně všech nesovětských; 2. etapa – po přezimování na jaře 1969 odsunout 5 % sovětských vojsk a 3. etapa – zbylých 5 % vojsk vyvést z ČSSR do jednoho roku, tzn. do jara 1970. Na konci svého vystoupení Dzúr zdůraznil, že ČSLA by přivítala umístění jen 30–40 000 vojáků navržených Černíkem, a ne více než 100 000 požadovaných gen. Ogarkovem, protože i Černíkem předložený počet vojáků představuje pro armádu značný problém.

Grečko sice velkoryse slevil z norem SA na 4 m2 ubytovací plochy na jednoho vojáka (Dzúr řekl, že u nás teď na něj připadá 2,5 m2), pozastavil se u návrhů předchozího ministra Lomského na snížení početních stavů ČSLA (především z ekonomických důvodů), zopakoval Brežněvův návrh na rušení svazků (ČSLA nakonec uhájila všech 10 mírových divizí a nemusela oproti dřívějšku stavět dvě válečné) a vzápětí přednesl své maximální požadavky: sedm divizních rajonů, z toho dva na sever (VVP Mimoň a Mladá – 13. td) a jeden na jih od Prahy (9. td Písek), na jižní (3. msd Kroměříž [?]) a severní Moravě (Olomouc, VVP Libavá [?]), jeden severně od Bratislavy(?) a jeden na východním Slovensku (Prešov – 14. td [?]) + štáb armádního sboru v T áboře a okolí (velitelství SVO) a štáb armády v T renčíně (velitelství VVO) s požadovanou výměrou 250–270 000 m2 ubytovací plochy, což při použití norem pro čs. vojáka obnášelo 100–108 000 sovětských vojáků a 550–648 000 m2 skladové plochy, doplněné o pět letišť (Hradčany, Mladá, Zvolen – Sliač [další dvě letiště se nepodařilo lokalizovat – pozn. aut.]) s pěti leteckými pluky a jedním štábem letecké armády (Mladá [?]).

Vojska PVO prý podle Grečka není nutno rozmístit, to si zajistí ČSLA. K odchodu dojde hned, jak čs. strana přidělí Sovětům prostory a oni se do nich nastěhují – snad do konce října, ale jinak Grečko nechtěl etapy navržené Dzúrem komentovat a dodal, že v ČSSR zůstane o něco více než 10 % z nynějšího stavu vojsk. Následně se distancoval od počtu vojáků navržených Černíkem a sdělil, že když mu budou přidělena místa k přezimování do konce září(!), bude to mít kladný vliv na řešení politických otázek. Na závěr svého vystoupení požádal o vstřícný přístup při hledání podoby dohody o pobytu vojsk, k čemuž navrhl vytvoření tří pracovních skupin (generální štáb, letectvo, týl), navíc řekl, že i když se nepočítá s ubytováním rodin sovětských důstojníků, přesto by do začátku nějaké byty uvítal, a pokud jim to čs. vláda povolí, postaví si nějaké sami.

Zaskočený Dzúr se proti tomu ohradil, neboť on nemá mandát jednat o snížení ČSLA, protože to je „otázka vysoce politická“, a jím předložený plán byl postaven na zachování stavů čs. armády. Pozastavil se i nad Grečkem proklamovanou dočasností pobytu SA, protože zrušením svazků – na což ČSLA není připravena – by se jejich přítomnost naopak prodlužovala. Dále prohlásil, že rozmístění dvou divizí SA a jedné divize ČSLA na Slovensku prakticky není možné, že chtěli Sovětům přidělit prostory v (severních a středních) Čechách a tamtéž 2–3 letiště.

V závěru upozornil na nedobré historické reminiscence ve vztazích mezi Slováky a Maďary i mezi Čechy a Poláky s Němci, a pokud by v ČSSR dále zůstávali, nadhodil myšlenku, že by čs. představitelé mohli vznést požadavek, aby i Československo rozmístilo v těchto zemích své vojáky. Nakonec dodal, že čs. strana nepočítá s tím, že tu budou pobývat jiná vojska kromě sovětských. Evidentně „rozrušený“ Grečko na to zareagoval poznámkou, že „budou určité těžkosti“, odmítl, že by chtěl jednat o trvalém pobytu vojsk(!) a naléhal na konkrétní řešení přezimování vojsk ve stylu – přidělte nám sedm rajonů, přidělte nám letiště, pokud nejsou prostory u Bratislavy, dejte nám jiné, s těmi severně od Prahy souhlasíme.

Když vyjádřil svůj osobní názor(!), že by bylo lepší, kdyby v ČSSR zůstala jen SA, obě delegace se rozešly a práci převzaly skupiny generálního štábu, týlového a ostatního zabezpečení a letectva. Výsledkem jejich dohadování bylo snížení počtu rajonů na pět, ale Sověti žádali o dodatečné přidělení prostor pro rozmístění jedné divize a velitelství armádního sboru spolu s podřízenými útvary, vyčlenění letišť Hradčany, Milovice, Olomouc a Zvolen (pro smíšenou leteckou divizi) i přidělení VVP Mimoň, Mladá, Libavá, Lešť a Malacky ke společnému užívání s ČSLA; SA měla dále dostat k dispozici dva sklady PHM o celkovém objemu 20 000 m3 a nemocnici o 250–300 lůžkách (uvažovalo se o J aroměři). Závěrečný protokol pak z pověření ministrů podepsali generálové Rusov a Ogarkov.

Ještě 17. 9. večer Dzúr spolu s Rusovem a Bedřichem o všem informoval Svobodu, Dubčeka, Černíka, Smrkovského a H usáka.

Ve dnech 19.–20. 9. se konaly v Mukačevu domluvené rekognoskace vyčleněných prostor a po Dzúrově zprávě o nich z  24. 9. (mj. upozorňovala na nutnost mnoha podstatných změn v zabezpečení mobilizace ČSLA) k tomu vláda přijala 25. 9. příslušné usnesení. Za tři dny (28. 9.) proto vyšel RMNO o dislokačních a organizačních změnách k 15. 10. 1968, aby se mohlo začít s odchodem invazních vojsk.

Předtím se však muselo dát do pohybu asi 24–24 500 vojáků základní služby, 4500–5000 vojáků z povolání a 900 občanských pracovníků nemluvě o zhruba 100 útvarech, jednotkách, ústavech a zařízeních, z nichž menší část byla zrušena.

O dosavadním vývoji situace informoval 27. 9. Brežněv vedoucí představitele pěti států zúčastněných na invazi a ne zcela pravdivě uvedl, že sovětská vojska (už jen pět divizí a čtyři letiště) budou i na přání velení Sovětské armády rozmístěna nikoliv u západních hranic ČSSR , jak by to odpovídalo obraně před údajně hrozícím útokem NATO, ale v blízkosti Prahy, Bratislavy a dalších velkých měst (tzn. ke kontrole městského obyvatelstva, které se nejviditelněji stavělo proti okupaci). Předběžně půjde o 10–12 % vojáků, kteří jsou nyní v Československu. ČSSR sice dává k dispozici 220–230 000 m2 (správně 218 000) pro ubytování vojsk a 150 000 m2 (správně 164 000) skladové plochy, ale jak si s K osyginem zanotovali, SSSR to bude stát značné prostředky za vodu, elektřinu, údržbu a železniční transporty vojenské techniky. Oběti přináší i obyčejní vojáci, kteří žijí v polních podmínkách a přitom ještě pomáhají se zemědělskými pracemi.

K výsledku rozhovorů v Mukačevu pak Brežněv dodal, že podle velitele invazních vojsk armádního generála Pavlovského, jenž navštívil Moskvu, prezident Svoboda s pobytem souhlasí, ale Dzúr prý po několika dnech od schůzky přišel s úhybným manévrem a mluví o dohodě na pouhém přezimování (odpovídalo to postoji čs. představitelů již před Dzúrovým jednáním v Mukačevu), což pochopitelně dosažení dohody oddaluje.

Koncem září se maršál Jakubovskij snažil svolat Politický poradní výbor Varšavské smlouvy. Z tohoto důvodu postupně navštívil 23. 9. NDR, 24. 9. Polsko, 25.–26. 9. Maďarsko, 27. 9. ČSSR (v Praze jednal se S vobodou za přítomnosti Dubčeka, Černíka a Dzúra) a 28. 9. Rumunsko. Výsledkem byla 29.–30. 10. společná porada ministrů obrany zemí Varšavské smlouvy v Moskvě, která se zabývala strukturou a kompetencemi Spojeného velení a vrchního velitele Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy. Nemocného Dzúra (5. 10. dostal infarkt) zastupoval na poradě gen. Rusov.

30. 9. vystoupil na půdě Národního shromáždění gen. Rusov a za nemocného Dzúra informoval poslance branného a bezpečnostního i zahraničního výboru o jednání v Mukačevu. Dzúr prý kromě výše uvedeného požadoval neprodlený odchod bulharské, maďarské a polské armády. Rusov také zmínil rekognoskaci dohodnutých prostor Sověty, neskončená jednání o letištích a nutnost redislokace čs. jednotek, které dostaly rozkaz k přesunu teprve 28. 9. a bez přípravy jej musí splnit do 15. 10.

Jen pro představu uvedl, že se o stovky kilometrů přemístí na 25 000 vojáků (z toho 5000 z povolání) včetně tisíců tanků, OT a další techniky, načež se o více než třetinu zvýší počet neubytovaných důstojníků a dojde ke změnám v mobilizační dokumentaci. Pro zvládnutí situace nastoupí 2. a 4. 10. 1968 o 15 000 povolanců méně (zbytek 1. 4. 1969, současně se 1. 4. zavedl jako druhý nástupní termín) a vyčlení se větší kapacity na výstavbu bytů pro vojáky z povolání. V odpovědích na otázky pak Rusov v rozporu se skutečností popřel zprávy o rušení VPA i o přítomnosti NLA NDR (přiznal pouze styčnou skupinu při velitelství invazních vojsk v Milovicích a o ostatních prohlásil, že si je občané spletli s Bulhary) a tvrdil, že PVOS je plně v rukou ČSLA, vyzdvihl rovněž vyvedení předsunutých odřadů čs. pohraničních divizí, které spolu s Pohraniční stráží dokázaly, že jsme byli schopni ubránit západní hranice.

Z tohoto důvodu prý také velení armády nepřipustilo, aby se v příhraničních oblastech rozmístila SA, protože by to údajně na desítky let znamenalo zrušení několika čs. pozemních divizí i útvarů PVOS a neschopnost ČSLA uhájit bez pomoci SA státní hranice. Takto se pouze přestěhuje jeden svazek (13. td Mladá) a desítky až stovky různých nebojových jednotek. K pobytu vojsk se Rusov vyjádřil, že musíme vytvořit podmínky, aby všichni vojáci VS odešli.

Za tyto závěry se jako poslanec NS postavil i bývalý ministr národní obrany B. Lomský. Náměstek ministra zahraničí Ján Pudlák pak mj. doplnil, že se počítá s uzavřením dvou dohod – o odchodu a dočasném pobytu a na jaře 1969 o definitivním odsunu zbytku vojsk. Podle něj zůstane v ČSSR asi 10 % vojáků, ale pro neznalost jejich současného počtu nelze odhadnout, kolik jich tu bude nadále pobývat.

Přestože se během rozhovorů 27. 9. domluvilo, že Sověti na jednání 3.–4. 10. oznámí čs. delegaci, že postupují v dohodě s ostatními čtyřmi na invazi zainteresovanými státy, při probírání bodu 5 moskevského protokolu se o tom Brežněv ani Kosygin vůbec nezmínili a Brežněv tvrdil, že se o tom teprve musí poradit.

Co však muselo být pro Dubčeka, Černíka a Husáka varující, byla skutečnost, že dohoda o pobytu sovětských vojsk měla vycházet ze smluv SSSR s Polskem, NDR a Maďarskem, kde se rovněž objevoval termín dočasný pobyt bez jasného časového ohraničení. Pokud si uvědomíme, že tento stav nastal již na konci války a trval beze změn i v roce 1968, můžeme chápat návrhy Dubčeka a Černíka, aby se na jaře 1969 vyvolala jednání o revidování počtů v ČSSR umístěných (70–80 000) sovětských vojáků a příslušníků ČSLA, byť s tím Brežněv neprojevil nesouhlas, předem za nereálné. Černík rovněž navrhl termín uzavření dohody do 15. 10., což Sověti přijali s tím, že jsou schopni uzavřít ji okamžitě, případně do týdne. Sověty předaný návrh smlouvy se potom „dolaďoval“ 10.–11. a 14.–15. 10., když do Moskvy přiletěla delegace O. Černíka (dále F. Hamouz, B. Kučera, V. Vlček, náměstek ministra zahraničních věcí Ján Pudlák, K. Rusov, Ján Marko a Koloman Boďa).

Rozprava o dočasném pobytu vojsk v Národním shromáždění však začala již 9. 10. a den před schvalováním dohody proběhla i důkladná, místy velmi ožehavá diskuze mezi poslanci NS za KS Č. Černík přitom přítomné informoval, že jde o lepší smlouvu, než mají MLR, NDR a PLR a že její návrh již vláda 16. 10. schválila, stejně jako předsednictvo ÚV KSČ.

Prezident ho také spolu s nimi zmocnil k podpisu, takže ji spolu s Kosyginem ještě týž den v Praze podepsali. Z diskuze také vyplynulo, že přes nejasnost termínu „dočasnost“ a existenci přísně tajných příloh (poslanci se s nimi nesměli seznámit) není jiná možnost, než smlouvu podepsat a dosáhnout odchodu alespoň většiny vojsk. V závěru jednání se všemi hlasy přítomných poslanců dohodlo hlasování aklamací, ale proti přijetí se vyslovili dva poslanci a dva se zdrželi. Před vlastním projednáváním dohody 18. 10. došlo na společné schůzi ústavněprávního, branného a bezpečnostního a zahraničního výboru k další vzrušené debatě mezi kritiky a zastánci smlouvy a totéž se opakovalo i na schůzi předsednictva NS.

Ve 14.58 zahájil J. Smrkovský vlastní jednání NS o návrhu Smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Přes povinnou účast se podle zápisu omluvilo z nejrůznějších důvodů 31 poslanců NS a z přítomných hlasovalo pro přijetí 228. (z celkového počtu 242 přítomných poslanců se neznámý počet v době hlasování záměrně zdržoval na toaletách). Deset poslanců se zdrželo a čtyři hlasovali proti, byli to František Kriegel, František Vodsloň, Božena Fuková a Gertruda Sekaninová-Čakrtová.

Podle Majorova svolal na 12. 10. ministr Grečko na velitelství Severní skupiny sovětských vojsk v polské Legnici poradu sovětských velitelů skupin vojsk, okruhů a armád účastnících se invaze, aby jim v přítomnosti maršála Jakubovského a gen. Jepiševa položil lapidární otázku: Co budeme dělat? Velitel Skupiny sovětských vojsk v NDR maršál Koševoj a po něm i všichni ostatní – velitel 1GTA gen. Kožanov, velitel 20GA gen. Veličko, velitel Pobaltského vojenského okruhu arm. gen. Chetagurov, velitel 11GA genpor. Naumenko, velitel Jižní skupiny vojsk gen. Provalov, velitel Severní skupiny vojsk gen. Škadov a velitel invazních vojsk arm. gen. Pavlovskij – s výjimkou gen. Majorova navrhovali přitvrdit v ČSSR značně režim a ty Švejky zatýkat, dávat do basy atd., případně přivést další vojska.

Majorov však přišel s nápadem ponechat v Československu 5–7 divizí podléhajících velitelství skupiny vojsk a armádnímu sboru, doplněné o smíšenou leteckou skupinu a nezbytné množství součástí bojového, týlového a technického zabezpečení skupiny vojsk. Zbývajících 24–25 divizí doporučil během 8–10 dnů vyvést za hranice.

Problém ovšem spočíval v tom, že tou dobou již bylo o dočasném pobytu SA rozhodnuto a dohodnuty počty vojsk (dvě tankové a tři motostřelecké divize a jedna smíšená letecká divize).

Můžeme se tak pouze dohadovat, zda k dané schůzce nedošlo o něco dříve, a vyslovit podiv nad Majorovovými téměř věšteckými schopnostmi. Určitou „přízemní“ odpověď však nabízí sám. Když jej totiž podle jeho vzpomínek dal ministr Grečko narychlo povolat 17. nebo 18. 10. do Moskvy a zeptal se ho, jestli ví, že se má stát I. zástupcem velitele Moskevského vojenského okruhu, Majorov odpověděl, že již o tom něco zaslechl. Mohli bychom tedy usuzovat, že o chystaném vzniku Střední skupiny sovětských vojsk v ČSSR v naznačené síle také už něco slyšel. Grečko mu potom řekl, že je navržen do funkce velitele skupiny a Majorov to bez váhání přijal.

Jenom pro přesnost uveďme, že Střední skupina vojsk vznikla de facto už k 16. 10. a de jure k 24. 10. V počátcích se podle Majorova skládala z velitelství skupiny vojsk v Milovicích, kterému přímo podléhaly 18. gmsd (Mladá Boleslav) a 15. td (Milovice), z velitelství 28. armádního sboru v O lomouci, jemuž byly podřízeny 31. td (Bruntál), 48. msd (Vysoké Mýto) a 30. gmsd (Zvolen). Dále ji tvořila 131. samostatná smíšená letecká divize (Milovice) se čtyřmi stíhacími a stíhacími bombardovacími leteckými pluky včetně vrtulníkové letky a v nejbližších týdnech měly stavy skupiny vojsk rozmnožit její zabezpečovací jednotky a 185. raketová brigáda z PRIK VO (velitel plk. Volkov, velitelství Chyrov). Podle Majorova by se tak její počty zvýšily ze 115 000 osob ke 4. 11. na necelých 130 000.

Ovšem i zde jej můžeme usvědčit jeho vlastními slovy ze značného nadsazení počtů, zatímco dislokace svazků odpovídá. Před začátkem invaze mu totiž podléhaly čtyři motostřelecké a dvě tankové divize, jejichž sílu odhadoval na 75–80 000 mužů, a pokud víme, že motostřelecké divize jsou výrazně početnější než tankové a že letecká divize, byť smíšená, zdaleka nedosahuje početních stavů těchto divizí, poměrně snadno se dobereme výsledku blížícímu se dohodnutým 75 000 vojáků.

Podobný otazník můžeme udělat i nad Majorovovým tvrzením, že k 3. 11. odjely z ČSSR všechny ostatní divize SA.



Pokračování naleznete: Daniel Povolný: Vojenské řešení Pražského jara 1968