Původní organizace Katolická akce byla sdružením katolických kněží a laiků, které v Československu soustředilo velkou část veřejných aktivit katolických laiků; jednalo se o standardní součást celosvětové Katolické akce.

V červnu 1949 byla násilně rozpuštěna a její majetek předán organizaci založené na popud komunistické strany a za účasti tzv. vlasteneckých kněží. Pro větší efekt a zmatení veřejnosti byla tato rozkolnická organizace rovněž nazvána Katolickou akcí. Představitelé skutečné katolické akce byli vystaveni těžkým perzekucím ze strany státu.

Nová Katolická akce měla fungovat jako státem uznávaný mluvčí církve, s nímž budou úřady jednat. Na založení Katolické akce reagoval Vatikán exkomunikačním dekretem, který byl vydán v Římě 20. června 1949. Vztahoval se „na státem založenou Katolickou akci v Československu…“ Vatikán tímto okamžikem přestal uznávat katolickou akci jako oficiální součást církve.

Reakce komunistické vlády byla okamžitá, již 21. června československá vláda oficiálně oznámila, že přebírá vyřešení církevní a náboženské otázky do svých rukou. Třetího července 1949 následoval další dekret - kongregace Svaté inkvizice, kterou vedl sám papež, vyhlásila, že se vylučují z církve věřící, kteří přijali komunistické učení a propagovali je, kteří byli členy Komunistické strany, podporovali ji a spolupracovali s ní, a kteří četli komunistický tisk a rozšiřovali jej. S tímto dekretem v ruce vypověděl i český kardinál otevřený boj vládnoucí komunistické straně.

Čtrnáctého října 1949 schválilo Národní shromáždění církevní zákony. Na základě zákona č. 218/49 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem stát poskytl osobní požitky duchovním, kteří působili se státním souhlasem v duchovní správě, církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních. Paragraf 1 tohoto zákona zněl: „Státní souhlas lze udělit jen duchovním, kteří jsou československými státními občany, jsou státně spolehliví a bezúhonní, a splňují i jinak všeobecné podmínky pro přijetí do státní služby“.

Zajímavé je, že při sčítání lidu v roce 1950, tedy v době největších zásahů státu proti některým církevním představitelům či laikům, se k víře přihlásilo 93,9 procent lidí.