Vedení Komunistické strany Československa se snažilo upevnit moc i díky kontrole informačních, propagačních a agitačních prostředků již od roku 1948. Šlo však o delší proces zavádění, na jehož konci měla být kontrola nejen tisku, rádia či filmu, ale též různých výstav, knihoven, reklamních letáků, plakátů, odznaků, nálepek apod.

11. února 1953 vyslovil politický sekretariát ÚV KSČ (nikoliv vláda) předběžný souhlas se zřízením Hlavní správy tisku a publikací.

V únoru byl také ke konzultacím přizván pracovník moskevského cenzurního ústředí.

V dubnu bylo definitivně rozhodnuto předsednictvem vlády o zřízení HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu) a 22. 4. 1953 vydala Československá vláda usnesení č. 17/1953 o provedení prověrky knižních sbírek v knihovnách. Tím začala oficiální cenzura, která od této doby provázela nejen knihtisk, ale všechna postupně vznikající média (zpočátku bylo cílem získat kontrolu nad denním tiskem, rozhlasem a ČTK).

Hlídány byly skutečnosti, které neměly být v obecném zájmu zveřejňovány. Obecným záměrem byly myšleny zprávy a údaje či skryté útoky, které škodí státu a straně. Výklad však záležel na politickém uvědomění a znalostech dotyčných cenzorů.

Co neprošlo cenzurou

Bylo také jasné, že je třeba vytvořit jednotné seznamy zakázané literatury, protože vyřazování knih z knihoven apod. se provádělo také jen na základě odhadu každého cenzora. Docházelo tak i k absurdním případům kdy byl například jeden plánek města schválen bez mostů a nádraží (kvůli jejich strategickému významu), ale podniku, který uvedl z reklamních účelů stejný plánek, již úpravy vnuceny nebyly.

Obdobně se dokonce vážně zvažovalo utajení nalezišť běžných nerostných surovin, ač jejich zdroje byly dříve veřejně známé a informace o nich publikované. Podobně dopadly jednu dobu i pohlednice mnohých zámků a hradů. Ty se nesměly vydávat, protože na řadě objektů byl například radar, či vojenský sklad. Spadaly tak do utajovaných objektů.

Tajné seznamy

Vytvářené seznamy děl i utajovaných skutečností však byly samy o sobě také tajné, takže i redakce musely jen odhadovat, co je zakázáno. Z cenzurovaných věcí si vytvářely přibližné představy a podle toho školily své pracovníky. Problém nebyl jen v neznalosti samotných seznamů, o kterých se stejně vědělo, jen nebyl znám jejich obsah, ale i v tvrdosti názorů soudobých cenzorů. Různí cenzoři měli různé nároky a názory na míru nutnosti zásahu, a navíc se měnilo i politické klima. Redakce tak zkoušely opakovaně různé dříve vyřazené příspěvky, jestli náhodou u jiného cenzora a o rok, dva později neuspějí.