Marxismus-leninismus pokládal rolníky - vlastníky půdy - za maloburžoazii, a jako takové je chtěl zlikvidovat. Kolektivizace ale neměla zdůvodnění v žádné marxistické politické teorii a byla vynucena pouze nutností ovládnout venkovské obyvatelstvo a zásobovat města levnou pracovní silou. Kolektivizace venkova byla součástí násilné industrializace.

Po 2. světové válce byla kolektivizace prováděna ve všech satelitních zemích SSSR. Ve východní Evropě nebyla povinná pouze v Jugoslávii, od programu kolektivizace se ustoupilo také v Polsku a v Maďarsku. Kolektivizace probíhala ve 20. století i v nekomunistických zemích (např. Taiwan). Některé země od cílů kolektivizace později částečně upustily; například v Číně užívací právo v podstatě fakticky přerostlo do vlastnického práva.

Kolektivizace v Československu

V Československu proběhla kolektivizace během 50. let, kdy byla většina zemědělské půdy násilně soustředěna do JZD. Ještě v v roce 1948 sliboval tehdejší komunistický předseda vlády Klement Gotwald že Kolchozy tj. JZD se v Československu zavádět nebudou.

V duchu poslušnosti komunistické strany a vlády k Sovětskému svazu bylo ale vzápětí přikročeno k tzv. socializaci vesnice. Socializace znamenala brutální zásah do života venkova a její nedílnou součástí byla i kolektivizace. Rolníci byli nuceni do družstev vstupovat pod silným nátlakem represivních složek KSČ jako byla SNB a především STB. Vzdorující rolníci byli pod různými záminkami kriminalizováni, jejich majetek byl zabavován a poté většinou i rozkraden a jejich rodiny byly vyhnány - vysídleny většinou do pohraničí,kde byly nuceny přežívat za nelidských podmínek a také těžce pracovat především ve státních statcích.
















Násilná kolektivizace byla na jistý moment přerušena po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda, kdy nový prezident Antonín Zápotocký vyjádřil v roce 1953 vůči rolníkům jistou benevolenci v případech opouštění družstev.

To mělo za následek masové odchody z pracně budovaných JZD. Na tuto skutečnost tvrdě zareagovala nová vůdčí osobnost stranického aparátu a budoucí prezident Antonín Novotný, který naopak nekompromisně hájil tvrdý kurz, se kterým si získal i podporu v Moskvě. Po krátkém náznaku uvolnění se režim v roce 1955 vrátil k silnému tlaku vůči československému venkovu. Komunisté dokázali v roce 1953 zažehnat krizi způsobenou měnovou reformou a zejména období 1956/1957 byl pak pro zlomení odporu venkova zcela zásadní.

Komunistická politika zvítězila v podobě přechodu na družstevní hospodaření až počátkem šedesátých let. Pod tímto „úspěchem“ se však skrývala jiná podoba československého venkova. Po nejtvrdším období let 1949 – 1953 dlužilo na 95 % družstev bankám téměř 650 miliard korun, přičemž téměř polovina družstev hradila svým zaměstnancům odměny z úvěrů.

V roce 1953 pak dosahovala zemědělská výroba pouhých 88 % předválečné produkce, přičemž pokud v roce 1948 pracovalo v zemědělství více než 2 200 000 pracovních sil, v roce 1953 je to pouhých 1 650 000. Komunistický experiment katastrofálně zasáhl do československého venkova s důsledky na desítky let dopředu.