Parní lokomotivu i diesel-elektrický lokotraktor jsem si jako dítě zkusil několikrát přímo v kabině. Děda byl mašinfíra, začínal ještě za 2. sv. války nejdřív jako topič, pak byl strojvedoucí na parních lokomotivách, později na dalších, až v důchodu, aby se nenudil, dělal strojvedoucího lokotraktoru na nádražní vlečce 742.

Byl to pokaždé úžasný zážitek, jak ty parní lokomotivy (to bylo nejčastěji u nějakého výletního vlaku, kde děda znal většinu lidí, takže jsem se vezl ne ve vagonu jako obyčejný "plebs", ale pěkně v kabince a na vyzvání jsem otvíral topeniště, houkal u přejezdů a mostů, občas jsem se mohl rozjet), tak i ten lokotrator na posunu, kde jsem si toho zkusil víc včetně "rozstrku" vagonů na rampě. "Dědova" lokomotiva mne vždy fascinovala, ještě teď si pamatuju, že to byla šedesátitunová obluda s dvanáctilitrovým šestiválcovým turbodieselem s výkonem přes tisíc koní. Na hlavní hřídeli byl generátor, který vyráběl eletřinu pro elektromotory u hnacích náprav. Když děda lokomotivu startoval (studený start ráno), tak to trvalo pět až deset minut a byl to děsnej rachot, kouř, smrad, ale jako kluk jsem tam stál a ani mne nenapadlo jít pryč. ;)

Jen v elektrické lokomotivě jsem zatím ještě nejel. Děda je neměl rád (nebylo to proto, že by byl tak starý, prostě k nim neměl vztah) a tak jsem si je prohlížel jen ve stanicích a depech. Dodnes mám na lokomotivy obrovskou slabost, ale na dráze jsem nikdy dělat nechtěl. Ani tehdy, jako malej kluk.