Český prozaik, fejetonista a publicista sepsal manifest Dva tisíce slov, který vyzýval k občanské neposlušnosti a jenž byl později Sovětským svazem uváděn jako jeden z důvodů okupace vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. 


Život Ludvíka Vaculíka

Ludvík Vaculík se narodil v Brumově u Valašských Klobouk v rodině tesaře. Po absolvování obecné a měšťanské školy se stal "mladým mužem" Baťovy školy práce. Za války pracoval ve firmě Baťa jako dělník a současně studoval odbornou dvouletou obuvnickou školu. Po válce absolvoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze a na umístěnku se dostal jako vychovatel do učňovského internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (zkušenost z tohoto období zpracoval v první próze Rušný dům).

Po návratu z vojenské služby byl redaktorem politické literatury v nakladatelství Rudé právo a později v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny. Od roku 1958 pracoval v Československém rozhlase v oddělení pro mládež, kde se podílel na pořadech Mikrofon mladých (později Mikrofórum) a Včera mi bylo patnáct.


Společenská kritika

Do všeobecného povědomí se Ludvík Vaculík zapsal až ve druhé polovině šedesátých let, kdy nastoupil do Literárních novin (později Literárních listů a Listů). V době své největší slávy měly tyto noviny náklad tři sta tisíc prodaných exemplářů. Tam se věnoval kritické společenskopolitické publicistice. Nevšiml-li si ho občan tam, určitě zaznamenal jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu spisovatelů (Tehdy Vaculík mimo jiné řekl: Občan, to bylo kdysi slavné, revoluční slovo. Označovalo člověka, nad nímž nemohl nikdo nekontrolovatelně panovat, jemuž bylo možno pouze šikovně vládnout, aby měl dojem, že si vládne téměř sám.) a manifest Dva tisíce slov, který kromě Literárních novin otiskly i noviny Mladá fronta a Zemědělské noviny. Tento text vyzýval k občanské neposlušnosti (i když autor chtěl, abychom dodrželi své povinnosti vůči SSSR, a tvrdil v něm, že nelze zavádět demokracii proti komunistům). Později ho Sovětský svaz uváděl i jako jeden z důvodů okupace vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.


Knihy a politika

Po zákazu Listů v roce 1969 (naposled publikoval v květnu toho roku, do roku 1971 psal do cyklostylovaného časopisu Jonáš divadla Semafor) přišel záhy pro Vaculíka i zákaz publikování knih, který se však vztahoval jen na domácí a socialistické trhy. V zahraničí jeho knihy vycházely dál, a to jak v překladech, tak česky v nakladatelstvích Sixty Eight Publishers v Torontu (manželé Škvorečtí) či v Indexu (Adolf Müller a Bedřich Uttitz) v Kolíně nad Rýnem. Připomeňme alespoň základní tituly Morčata (1973), Český snář (1981), Milí spolužáci (1981). Kromě toho v roce 1973 založil nejznámější samizdatovou edici Petlice, ve které jen v několika kopiích vydával zakázané knihy svých kolegů. Rovněž celou dobu psal fejetony, z nichž nejznámější byl asi jeho každoroční text s názvem Jaro je tady.

Po vzniku Charty 77, k jejímž zakládajícím členům Vaculík patřil, byl vystaven masivnímu tlaku Státní bezpečnosti. Od 22. ledna 1979 do 2. února 1980 si Vaculík zapisoval materiál pro svou nejvýznamnější prózu, knihu "deníkové fikce" Český snář (Toronto, 1983, Brno 1990). Tento neobyčejně členitý text, v němž se autor maximálně zpřítomňuje a přitom stále klade otázku o své totožnosti, je jedním z nejplastičtějších svědectví o lidském údělu v totalitních Čechách. Kontroverzní ohlasy na svou knihu shromáždil ve sborníku Hlasy nad rukopisem Českého snáře. Také jeho kniha z roku 1993 Jak se dělá chlapec je složena z deníkových záznamů, jeho záběr je však výrazně intimnější.


Po roce 1989

Po roce 1989 se jako jeden z mála spisovatelů do politického života příliš nezapojil, jak sám řekl: "Všecky věci politiky jsem bral jenom osobně. Dávno jsem zjistil, že nemůžu nikoho organizovat".

Vaculík představuje i po společenské změně v roce 1989 mnohdy nepohodlný a proti obecným civilizačním tendencím se vzpírající hlas. Vždy ho však charakterizuje myšlenková břitkost, celistvost úsudku a mimořádný jazykový dar. Ludvík Vaculík dnes žije a píše střídavě v Praze a v Dobřichovicích u Prahy. Fejetony publikuje pravidelně v Lidových novinách.


Dílo

Tvorba Ludvíka Vaculíka byla od roku 1969 až po listopad 1989 vydávána v samizdatu nebo v zahraničí.

Romány:
Na farmě mládeže - 1958, kniha reportáží
Rušný dům - 1963, románový debut, ve kterém zúročil své zkušenosti z práce vychovatele
Sekyra - 1966, román, který vypráví o zneužívání moci za komunistického režimu
Morčata - 1973, nevelký modelový román určený spíše mladým čtenářům představuje "mezní výpověď o mezní lidské situaci"
Český snář - v samizdatu 1981, svědectví o životě v disidentu, próza deníkového charakteru

Jak se dělá chlapec - 1993, velmi osobní autorova zpověď, záznam o přelomu osmdesátých a devadesátých let s vůdčími motivy nevěry a žárlivosti. Kniha byla také Vaculíkovou odpovědí na Smolnou knihu jeho tehdejší životní partnerky Lenky Procházkové

Milí spolužáci! - 1996, trilogie
Kniha indiánská - vzpomínky na dětství
Kniha dělnická - vzpomínky na zážitky z Baťova Zlína
Kniha studentská - vzpomínky na Únor a roky po něm
Nepaměti - 1998, kniha vzpomínek

Významnou součástí Vaculíkovy tvorby jsou jeho fejetony, které píše po celé své tvůrčí období a které vycházejí též v souborech.

Jaro je tady - v samizdatu 1987
Srpnový rok - 1990
Stará dáma se baví - 1991, fejetony z filmových a televizních novin
Nad jezerem škaredě hrát - 1996