<< zpět na kategorii "Chartisté"

Byl významným českým filosofem, který svou práci orientoval především na dějiny české filosofie a etiku; zabýval se také etologií a ekologií. Vystupoval jako kritik patriarchální společnosti a byl zastáncem feminismu.

Život filosofa

Milan Machovec vystudoval filosofii a klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1968 se habilitoval jako profesor. Jeho žáky byli například Zbyněk Fišer (Egon Bondy), Václav Bělohradský nebo Jan Palach. 

V druhé polovině padesátých let, v ovzduší Chruščovovy kritiky tzv. kultu osobnosti zesiloval v Machovci pocit zklamání z komunistického hnutí. Komunismus však nebylo možné kritizovat otevřeně.Tehdy nejméně napadnutelná kritika komunismu spočívala v tendenci odvolávat se na Marxe, jehož dílo znal. S řadou věcí však nesouhlasil nikdy, především se mu příčila hegelovská dialektika a „nutný vývoj“ v dějinách, ona nadosobní dějinná zákonitost, bez lidské aktivity. V knize „100 otázek věřících nevěřícím“ (1962), sborníku statí cca 10 autorů o náboženství, mimo jiné napsal:

„Posléze jsem poznal, že jedině cesta komunistů dává reálnou naději a reálné předpoklady celkového zlepšení mravního profilu lidské společnosti. Jiného člověka, lepšího! Stal jsem se stoupencem komunistických ideálů ... „

V 60. letech spolu s Erichem Frommem a Ernstem Blochem inicioval dialog mezi marxisty a křesťany, ze kterého mimo jiné čerpal pro svoje světově známé dílo Ježíš pro moderního člověka (původní název Ježíš pro ateisty). 22. srpna 1968 napsal ostrý protest proti okupaci, uveřejněný pak mnoha významnými světovými deníky. Za neochotu jej odvolat byl později perzekvován. Paradoxně byl teprve k 1. 12. 1968 jmenován řádným profesorem University Karlovy. Během platnosti svého pasu byl ještě jmenován hostujícím profesorem na Vídeňské univerzitě (1968/69), na počátku roku 1969 strávil téměř dva měsíce přednáškami ve Spojených státech a Kanadě. Na podzim se vrátil s rodinou do Prahy. Roku 1970 byl zbaven místa na FF UK, vyloučen z KSČ a odstraněn ze všech vědeckých a kulturních institucí. Byl nadále činný v opozičním hnutí a podepsal Chartu 77. Od poloviny 70. let také přednášel na tzv. bytových univerzitách a současně se živil hrou na varhany v kostele. Od 80. let se aktivně věnoval také ekologickým problémům. 

K 1. 1. 1990 byl v rámci rehabilitace znovu přijat na Filosofickou fakultu UK. V následujících letech pak Machovec učil, pokud mu to zdraví dovolovalo, Úvod do filosofie a různé předměty (např. cyklus Dějiny křesťanství, T.G.Masaryk, Etika, Antický Řím, Filosofie jako centrální problém ekologické hrozby, Z duchovních dějin českého tisíciletí atd.). Přednášky se setkaly se značným zájmem studentů. Roku 2000 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.

Milan Machovec, filozof na cestách Gulliverových

(text Mirka Vodrážka pro LN)

Na počátku 80. let přišel za mnou básník a filozof Egon Bondy, který věděl, že ve svém bytě na Starém Městě pořádám cyklus přednášek židovského myslitele Maxmiliana Durena i undergroundová hudební vystoupení a požádal mne, zdali bych svůj byt nepropůjčil i pro pokračování přednáškových cyklů, které vedl od roku 1975 s profesorem Milanem Machovcem a hebraistou Milanem Balabánem. Tak začal u nás přednáškový triumvirát politicky svobodomyslných myslitelů, který byl navštěvován přednášejícími jak z Československa, tak i ze zahraničí a byl ukončen až pádem komunistického režimu v listopadu 1989. Tyto převážně středeční večery v jistém smyslu doplňovaly ˝paralelní˝ kalendářový přednáškový týden, který obvykle začínal filozofickým pondělkem u Ladislava Hejdánka nebo Václava Havla a končil religiózní sobotou u Kaplanů nebo politologickou nedělí u Němců v Ječné ulici. Ideovou koncepci této ˝bytové univerzity˝, která byla součástí disidentské kultury a strategie ˝paralelní polis˝ však vytvářel především profesor Milan Machovec, který vždy zdůrazňoval, že filozof se musí starat spíš než o ˝mužské˝ abstraktní věci, především o ˝ženské˝ všeobecné orientace člověka, jako je naděje, láska nebo svědomí. A tak v jeho filozofickém zájmu stály víc ˝antropologické˝ než ˝ontologické˝ kategorie a obecné principy jsoucna. 

Jeho filozofickými figurami par excellence byly skutečné lidské postavy, jako byl Sokrates a jeho ˝babické umění˝, Albert Schweitzer a jeho ˝úcta k životu˝, Mahátma Gándhí a jeho nenásilná politická koncepce ˝jatjágraha˝, papež Jan XXIII. a jeho reformní úsilí označované jako ˝aggiornamento˝, ale i etolog Konrad Lorenz.Neúplatné tazatelstvíKrédo tohoto filozofa by se dalo charakterizovat jako ˝neúplatné tazatelství a hledačství pravdy˝, které některým adeptům filozofie asi nedalo atraktivní abstraktní systém, zato mnohé lidi ovlivnil právě svým filozofickým vtahováním do světa lidských příběhů. Podle něho je proto filozofovým osudem nutně si připadat ˝jako na cestách Gulliverových˝, kde má člověk co do činění jak s jevy nepatrnými, tak i obrovského významu. 

Právě jeho příklon k filozofické ˝ženské˝ stránce bytí objasňuje i jeho silný vliv především mezi ženami, který navíc umocňoval i tím, že ve své době a generaci byl opravdu jeden z málo feministů, který v patriarchátu spatřoval slepou uličku lidských dějin a z ekologicko-feministických pozic kritizoval ˝mužskou civilizaci a moc˝. Podle něho jednou z příčin současného politického, mravního i ekologického úpadku je to, že naše civilizace je jednostranně mužská. Nebylo tudíž neobvyklé, když začal znovu učit na filozofické fakultě, že se po přednášce potkal u dveří posluchárny s plačící studentkou, a když se jí zeptal, co se jí stalo, ladně zavzdychla a odvětila, že pláče jen dojetím nad tím, že on pouze ˝je˝. Navzdory tomu se dokázal na svůj feminismus dívat sebekritickýma střízlivýma očima, neboť otevřeně přiznával, že i když celý život kázal, že muž musí minimálně na 40 %, ne-li na 50 % převzít dřinu v domácnosti a věnovat se dětem, ˝sám to prakticky bohužel nedělal˝.  
Jestliže oslovoval spíše ˝femininní˝ část lidské duše, mužská filozofická obec se jak za disentu, tak i po listopadu dívala na jeho působení s kritickou distancí. Nebylo asi náhodné, že když se například v jednom z prvních odborných filozofických časopisů objevil na počátku 90. let text zabývající se filozofickým ˝provozem mimo úředně uznávané instituce˝, jméno Milana Machovce mezi desítkami filozofů chybělo. Filozofům se těžko odpouští hříchy, zvláště pak ty, které jsou namířeny proti filozofii, když se například vybočí z paradigmatu a začne, se jak pravil Nietzsche, například tancovat s pojmy. Se svým téměř renesančním intelektuálně-tanečním pohybem však zprostředkovával mladým lidem první mateřské filozofické pohyby, v nichž se prolínala historie dogmatu, existencialistická interpretace Ježíše, ale i analýza Wagnerovy hudby nebo antických ženských postav. Jeho přednášky byly osobitým koktejlem, v něm se mísila filologie s filozofií a historie s mýty a teologií. 

Jeho filozofické ˝gulliverovství˝ bylo formované především jeho ranou ztrátou ve víru křesťanství a později i v raný socialismus, takže až v šedesátých letech objevil věci velké ve zdánlivě nepatrných. Například s E. Fromem, E. Blochem a i českými náboženskými mysliteli rozvíjel myšlenku dialogu mezi ateisty, marxisty a křesťany a z této diskuse vznikla publikace Marxismus a dialektická teologie. Po okupaci 21. srpna 1968 už věděl, že ˝nesmí jít s komunisty˝, neboť poté co napsal studie o T. G. Masarykovi, sv. Augustinovi, J. Dobrovském, J. Husovi nebo knihu Smysl lidského života, byl si vědom, že odsouhlasení okupace by bylo intelektuální ˝velezradou˝. A tak byl husákovým režimem po dvě desetiletí politicky perzekvován. 

I jeho podpis Charty 77 se dá posuzovat jako pokračování, nalézání velkých věcí ve zdánlivě nepatrných ˝lidských záležitostech˝. Ve stejném duchu působil na veřejnosti i po roce 1989, když například varoval, že hroznější než ideál, který se může zvrhnout, je sama lhostejnost nebo ˝nízké, vlastně vulgárně marxistické˝, čistě ˝ekonomistické myšlení typu pana Klause˝. V jednom z posledních televizních dokumentů řekl: ˝Smrti se člověk nemusí bát, to se každému podaří hned napoprvé˝. Vskutku se nemýlil. Odešel hned na první pokus 15. ledna v nedožitých sedmdesáti osmi letech.


Dílo 

Napsal několik filosofických a biografických knih, které vyšly v patnácti světových jazycích. Mezi nejvýše ceněné patří T. G. Masaryk, Ježíš pro moderního člověka, Filosofie tváří v tvář zániku.

Husovo učení a význam v dějinách českého národa (Nakl. ČSAV, Praha 1953)
Utopie blouznivců a sektářů (s Markétou Machovcovou, Nakl. ČSAV, Praha 1960)
František Palacký a česká filosofie (Rozpravy ČSAV, Praha 1961)
Novotomismus (Nakl. politické literatury, Praha 1962)
Josef Dobrovský (Svobodné slovo, Praha 1964. Akropolis, Praha 2004)
Smysl lidského života (Nakl. politické literatury, Praha 1965) 
Svatý Augustin (Orbis, Praha 1967)
Tomáš G. Masaryk, (Svobodné slovo a Melantrich, Praha 1968. Riopress a Česká expedice, Praha 2000)
Ježíš pro moderního člověka (Orbis, Praha 1990. Akropolis, Praha 2003)
Problém tolerance v dějinách a perspektivě (ed., Academia Praha 1995)
Filosofie tváří v tvář zániku (Zvláštní vydání, Brno 1998. Akropolis, Praha 2005)
Indoevropané v pravlasti (Akropolis, Praha 2000)
Achilleus (Akropolis, Praha 2000)
Smysl lidské existence (Akropolis, Praha 2002 a 2004)




Zdroj: Milanmachovec.cz