Život Jana Palacha

Jan Palach se narodil v Praze v rodině živnostníka, cukráře ze Všetat. Změna režimu po roce 1948 postihla i jeho otce, který byl svými výrobky vyhlášený po celém okolí.

V roce 1951 byla jeho cukrárna zrušena a o čtyři léta později i výrobna, a tak nastoupil jako dělník do pekáren v Brandýse nad Labem. Otec byl pro Jana Palacha velkým vzorem, miloval ho a velmi rád poslouchal jeho vyprávění o velkých postavách našich národních dějin. Zřejmě díky jemu si postupem doby vypěstoval mimořádný zájem o historii.

V letech 1954-1963 navštěvoval všetatskou základní školu. Byl tichým žákem, zajímal se o přírodu a historii, rád četl. Smrt otce v roce 1962 jím hluboce otřásla. Viděl v něm svůj velký vzor a velmi si ho vážil. Tato událost pro něj znamenala bolestnou ztrátu a mezník v životě.


Po základní škole byl přijat na mělnické gymnázium. Tam jej ovlivnila řada pedagogů, nejvíce snad Antonín Vrba, profesor historie. Spolužáci a učitelé Jana Palacha charakterizovali jako spravedlivého člověka, který se dokázal zastat slabšího a který nenáviděl křivdu. Velmi rád diskutoval, měl solidní vědomostní základ. Spolužáci ho respektovali a zároveň ho i trochu obdivovali. Nikdy se nechvástal, zůstával v pozadí, ale když byl vyzván, do diskuse se rád zapojil.


Po maturitě se přihlásil na Filozofickou fakultu UK. Přijímací zkoušky sice udělal, ale nebyl přijat. Proto to zkusil na Vysoku školu ekonomickou, obor politická ekonomie, který ho také zajímal. Tentokrát byl úspěšný a od roku 1966 začal studovat. Přesto se dál zajímal o historii a sen studovat na filozofické fakultě ho neopustil. Zrealizovat se ho pokusil v roce 1968, kdy úspěšně vykonal zkoušky na FF UK a byl přijat do druhého ročníku obor dějepis - politická ekonomie.

Během studia na VŠ cestoval - dvakrát byl v SSSR na letní studentské brigádě (1967, 1968), v polovině září 1968 odjel na sklizeň vína do Francie (tuto brigádu si zařídil ještě během studií na VŠE). Z korespondence vyplývá jeho kritický vztah k sovětské realitě, cítil ovzduší strachu mezi lidmi.

Jan Palach v roce 1968

Události roku 1968 prožíval velmi intenzivně, účastnil se řady diskusních večerů a schůzí. Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy nesl nadmíru těžce. Situace po 21. srpnu pro něj představovala výsledek násilí a to bylo něco, co bytostně nenáviděl, s čím se nemohl smířit, nemohl zaujmout rezignující stanovisko. Proto mu byla blízká každá akce, která s touto situací vyslovovala nesouhlas, v listopadu 1968 se aktivně zúčastnil studentské stávky. 
počínající normalizace

Poté, co si lidé na přítomnost okupačních vojsk začali zvykat, upadali do letargie a propadali pocitu, že s tímto stavem nemohou nic dělat, nechtěl se s touto situací smířit. Pravděpodobně přemýšlel, jak lidi probudit, jak docílit toho, aby se neuzavírali do svých soukromých záležitostí, aby zápasili o svůj osud. "Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí." A byl to právě Jan Palach, který se o to pokusil.

Na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany čs. politické reprezentace se 16.1.1969 upálil v horní části pražského Václavského náměstí.

Odkaz Jana Palacha

V prvních měsících roku 1969 došlo k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří následovali Jana Palacha. Tato dějinná událost je unikátní v celosvětovém měřítku.

Po Palachovi se do konce dubna 1969 pokusilo o sebevraždu 26 lidí, z toho 7 zemřelo.[5] Nejznámější z nich je Jan Zajíc. Ani on, ani nikdo z dalších lidí, kteří se počátkem roku 1969 upálili, se ale s Janem Palachem takřka jistě neznali a nebyli členy žádné organizované skupiny. Jména dalších jsou Evžen Plocek, Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová a Michal Lefčík, který se upálil v Košicích 11. dubna 1969. S výjimkou Josefa Hlavatého se ale informace o jejich činech na celostátní úrovni omezila jen na několikařádkovou zmínku v černé kronice Rudého práva. Jan Palach sám si nepřál další mrtvé, jak dokazují písemné poznámky a výpověď jeho spolužáka Luboše Holečka o rozhovoru s Palachem v nemocnici:

„Můj čin splnil účel. Ale ať už to nikdo neudělá. Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění našich cílů. Ať se přičiní živí v boji.“ 

Pro totalitní režim představoval Jan Palach trvalou výčitku. Jeho ostatky byly pochovány na pražském Olšanském hřbitově, v říjnu 1973 však byly v tajnosti policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově ve Všetatech (1990 přenesena do původního hrobu na Olšanech). Palachovy hroby na Olšanech i ve Všetatech se staly místy tichých demonstrací proti sovětské okupaci a "normalizační" realitě.

Palachův hrdinský čin sebeobětování došel naplnění dvacet let později, kdy i přes tvrdé policejní zákroky došlo k masovým demonstracím známým dnes jako Palachův týden, a které předznamenaly rozpad totalitního režimu.

28. října 1991 byl Janu Palachovi in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Ani lidé v zahraničí nezapomněli - přinejmenším dvě studentská sdružení (v Itálii a v Chorvatsku) nesou Palachovo jméno.



Zdroj: Totalita.cz