V rámci projektu Nezapomeňte, který k výročí 20 let od pádu železné opony zrealizovalo Gymnázium Pierra de Coubertina v Táboře, vznikla literární mozaika z prací studentů, kteří na základě rozhovorů s rodinnými příslušníky a známými mapovali projevy nesvobody a komunistického útlaku v letech 1948 – 1989.

Cílem přehlídky, která z příspěvků vznikla,  bylo zmapovat zásahy totalitního režimu do každodenní reality a přiblížit svědectví žijících pamětníků (rodičů, prarodičů atd.) studentům, pro něž jsou často tyto nedávné události historií vzdálenou stejně jako třicetiletá válka, historií se značně nejasnými obrysy.

Dva krátké příběhy z doby převratu, Tereza Třicátníková

Dnes už si těžko dokážeme představit, že by o našem studiu rozhodovalo něco jiného než náš prospěch. V období totality bylo však běžné, že o dalším studiu na vysoké škole rozhodoval kádrový posudek svazácké komise. Nevěříte? Tak čtěte dál. 

Příběh první:

Její  rodiče byli velkostatkáři. Právě kvůli svému původu nedostala doporučení  na vysokou školu. Bylo jí řečeno, že posudek dostane až za rok. Do té doby měla pracovat v dělnické profesi.

Ani po roce však doporučení nedostala. Odešla do severních Čech, kde po roce další práce na statku doporučení získala, ale pouze na dálkové studium.

Příběh druhý:

Manželé  si založili obchod s koloniálním zbožím, který byl napsán na muže.  Ten však r. 1939 zemřel a jeho manželka ovdověla. Vedla krám až do roku 1948, kdy jí její obchod zestátnili. Majetek sice vyplatili, jenomže zanedlouho nato přišla měnová  reforma a jí z jejích peněz nezbylo téměř nic. Po celou dobu než odešla do důchodu, pracovala jako prodavačka s minimální mzdou, ze které musela živit své dvě děti. Do důchodu odešla v 65 letech, i když norma byla 57 let. Roky, kdy se živila jako živnostník, jí totiž nebyly započítány.

Její  dceři nebylo dovoleno jít na vysokou školu, kterou si vybrala. Dostala souhlas pouze se studiem ruského jazyka a češtiny. Na studium historie musela zapomenout. Nakonec měla svou práci ráda, ale i tak mi to přijde nespravedlivé. Její matka si ale nikdy nepostěžovala.

Osudy mých předků, Matěj Kraus

Před nedávnem byly zveřejněny seznamy osob sledovaných StB. Je na nich i jméno mého pradědečka, na kterého byla vedena složka jak u StB v Českých Budějovicích, tak přímo na ministerstvu vnitra.

Můj pradědeček se narodil v roce 1898 a za první světové  války bojoval v československých legiích v Itálii, za což byl vyznamenán italským králem Viktorem Emanuelem III.  Během první republiky, která byla k bývalým legionářům velmi vřelá se mu podařilo prosadit se v podnikání. Před nástupem komunismu provozoval kino a restauraci na Kladně a na pražském Žižkově vlastnil činžovní dům.

Pak ovšem přišel rok 1948. Demise většiny ministrů z demokratických stran následovaná “slavným” projevem Klementa Gottwalda “...právě se vracím z hradu...” a nakonec vražda (tento termín používám záměrně) ministra zahraničí Masaryka, kterou bylo dílo zkázy dokonáno. Brzy po těchto událostech, které se dalších 40 let budou v Československu slavit jako “vítězný únor” začala rodina připravovat útěk. Z babiččina vyprávění vím, že pradědeček při plánování emigrace využil svých kontaktů v diplomacii a vše měl dopodrobna připraveno. Z důvodů, na které si už dnes nikdo z rodiny nevzpomíná, se ovšem odjezd o několik měsíců odložil. Těchto několik měsíců bylo pro pradědu osudných. Byl zatčen, odsouzen a nakonec uvězněn. Dostal 20 let vězení, aniž by kdokoliv věděl za co. Obvinění vznesená u soudu byla pochopitelně vymyšlená. Jistě, pradědeček se netajil nesouhlasem s komunistickým režimem a roli hrál určitě i jeho majetek, ale za to se ani v 50. letech nedávalo 20 let vězení. Dnes si myslím, že v tom muselo být něco víc. Babička byla v té době moc malá na to, aby se jí rodiče svěřovali s takovými věcmi. Skutečný důvod jeho uvěznění tedy zůstává tajemstvím a paradoxně jediný zdroj, ze kterého bych se snad mohl dozvědět pravdu, jsou ony složky StB, které nesou jeho jméno.

Nakonec si pradědeček v několika věznicích, včetně nechvalně  proslulého Leopoldova, odseděl let 12. Tato léta byla pro jeho rodinu velmi těžkým obdobým. Babička dodnes vzpomíná, jak jim ve vlastním domě bylo dovoleno obývat jen několik místností, jak talíře a příbory, ze kterých ještě nedávno jedli byli vystaveny za výlohou na ulici jako “majetek kontrarevolucionářů”. Vzpomíná i na prohledávání bytu agenty StB a na to jak byli pod neustálým dohledem. Po každé takovéto “razii” si prý prababička, která jindy nikdy nemluvila sprostě, na účet tajné policie i celého komunistického aparátu velmi barvitě ulevovala. Nakonec na několik měsíců zavřeli i prababičku a nebýt toho, že strýc už byl plnoletý a mohl vzít babičku formálně do opatrovnictví, nejspíš by skončila v dětském domově. Pradědu propustili na začátku 60. let v rámci hromadné amnestie, která provázela takzvané “odsouzením stalinismu”. Nedlouho po propuštění pradědeček zemřel. Jako memento jeho utrpení stále u babičky v kuchyni visí zarámované dopisy, které psal z vězení. Četné pasáže jsou v nich přeškrtány černou barvou.