V rámci projektu Nezapomeňte, který zrealizovalo Gymnázium Pierra de Coubertina v Táboře, vznikla literární mozaika z prací studentů, kteří na základě rozhovorů s rodinnými příslušníky mapovali projevy nesvobody a komunistického útlaku v letech 1948 – 1989. Zveřejňujeme další dva příběhy, tentokráte z běžného života v totalitě.

Cílem přehlídky, která z příspěvků vznikla,  bylo zmapovat zásahy totalitního režimu do každodenní reality a přiblížit svědectví žijících pamětníků (rodičů, prarodičů atd.) studentům, pro něž jsou často tyto nedávné události historií vzdálenou stejně jako třicetiletá válka, historií se značně nejasnými obrysy.

Příběh první

Slunce sotva stačilo vyjít, když jejich auto zastavilo uprostřed polí. Dveře u spolujezdce se otevřely a taťka Lenky spěšně vystoupil. Porozhlédl se po okolí a na zemi našel, co hledal. Vedle rozkopaného příkopu po straně silnice našel trubky, které začal, jednu po druhé, tahat zpět do vleku vozidla. Mamka si hryzala nehty za volantem a rozhlížela se, zda kolem nejede nějaké auto. Osmiletá Lenka vše pozorovala okýnkem.

„Kdy si tu ty trubky taťka odložil?“ zeptala se mamky.

„To je složitější, Leničko, dá se říci, že před nekonečně dlouhou dobou, …, nikdy si je tu neuložil.“

„Takže nejsou jeho?“

„To je složitější, Leničko, víš, teď už jeho jsou, ale podíváš-li se na to z filozofického pohledu, tak všechno patří všem, takže vlastně jeho byly od okamžiku jejich stvoření…“

„On je krade?!“

„To je složitější, Leničko, ale víceméně ano, jo.“

„A proč? Nezavřou ho za to? Proč je nemůže koupit?“

„To je… v jakém obchodě bys hledala trubky? Ať bys hledala, kde bys chtěla, v naší republice by taťka trubky nekoupil. Nikde se neprodávají. A bez nich tu chatu nikdy nepostavíme.“

„Počkej, to je blbost, mami,“ odporuje Lenka, „kde ty trubky vzali ti, co staví tu silnici?“

„Stát - stát je může objednat či nechat vyrobit, ale víš, my jsme jen obyčejní lidé a nemáme ani žádný politický vliv, víš, my nemůžeme.“

Dveře u spolujezdce se znovu otevřely a taťka řekl: „To by mělo stačit. Jeď.“

Automobil se znovu rozjel a během cesty na staveniště budoucí chaty Lenička přemýšlela, co se vlastně stalo…

Příběh druhý

Když  jsem odmaturoval, tak mi komunisti řekli, že když nevstoupím do strany, tak nemám šanci pokračovat ve studiu a dělat technika. Samozřejmě jsem tam nevstoupil a abych si aspoň trochu přivydělal, tak jsem si udělal alespoň státnice ze sváření, takže jsem byl státní svářeč. Ale i tak jsem nemohl dlouho dělat to, co by mě bavilo, protože jsem nepatřil do strany.
---
Já a manželka jsme měli od podniku, kde jsme pracovali, zamluvenou leteckou dovolenou do Bulharska. Děti se na to strašně moc těšily, nikdo z nás do té doby taky ještě nikdy neletěl letadlem... Když už jsme měli všechno zaplacené, tak asi týden před tím nějaký soudruh bolševik najednou chtěl na tu dovolenou jet taky, a jelikož my jsme nebyli ve straně, tak nás pěkně vypinkli a řekli, že nikam nepojedeme, a místo nás tam jel nějaký komunista.
---
Jednou jsme vyrazili na dovolenou do bývalé Jugoslávie, ale problém byl s penězi, které jsme si mohli vzít s sebou. Nikdo tu neměl žádné valuty, všechno se vyměňovalo za bony. Takže nakonec nám povolili vzít si s sebou asi 900 dinárů a přitom třeba láhev vína stála 100-200 dinárů. A kdyby vám něco zbylo, tak jste stejně všechno museli vyměnit za bony, za úplně bezcenné papírky, za které jste si pak mohli koupit třeba angličáky, lepší víno, kafe anebo džíny, to bylo všechno. Neexistovalo, abychom mohli jít do banky a vyměnit si to zpátky na koruny nebo na cizí.
---
Všeho byl nedostatek, na ovoce a zeleninu se stály fronty třeba půl kilometru. Nebyl toaletní papír, nebyly ani vložky… Pamatuju se, jak ženský volaly: “Není vata ani vložky, co si dáme mezi nožky?“ A chlapi na to: „Kdo to tady huláká, dejte si tam …“
---
Když  se k nám donesla zpráva, že se naproti v elektru budou prodávat barevné televize, tak tam lidi šli stát frontu už dva dny předem. Do toho obchodu přišlo třeba deset barevných televizí, a tak tři čtyři si zabral majitel pro známé,  pak vyšel před obchod a řekl „Máme jich šest.“ Byla tam třeba fronta dvaceti lidí, kteří tam ty dva dny čekali, a jenom šest si odneslo televizi.