V rámci projektu Nezapomeňte, který k výročí 20 let od pádu železné opony uskutečnil na Gymnázium Pierra de Coubertina v Táboře, vznikla literární mozaika z prací studentů, kteří na základě rozhovorů s rodinnými příslušníky a známými mapovali projevy nesvobody a komunistického útlaku v letech 1948 – 1989.

Cílem přehlídky, která z příspěvků vznikla,  bylo zmapovat zásahy totalitního režimu do každodenní reality a přiblížit svědectví žijících pamětníků (rodičů, prarodičů atd.) studentům, pro něž jsou často tyto nedávné události historií vzdálenou stejně jako třicetiletá válka, historií se značně nejasnými obrysy.

Nezapomenu aneb Taková normální rodinka, Irena Benešová

Do tohoto projektu jsem se zapojila, abych ukázala, co všechno mohl komunismus způsobit za 40 let své vlády v Československu jen v rámci jedné rodiny. A tak jsem se rozhodla uveřejnit fakta z vyprávění mé babičky, která je opravdovou pamětnicí.

= Když se babička, vyučená v oboru knihkupec, v roce 1947 vdala za mého dědečka,  taktéž knihkupce, rozhodli se, že si od babiččiny tety koupí zavedené knihkupectví.
= Museli si na to půjčit peníze. Jakmile knihkupectví koupili, bylo jim roku 1948  znárodněno.
= Dědečkovi tam bylo nabídnuto místo vedoucího, ale on odmítl.  Musel jít pracovat do čističky, aby uživil rodinu (narodili se jim totiž dva synové).
= Navíc v roce 1953 proběhla v Československu takzvaná měnová reforma a prarodiče se  tak zadlužili.
= Babička po mateřské dovolené pracovala jako vedoucí v antikvariátu, kde byla často vykořisťována, protože ani ona, ani dědeček nebyli ve straně.
= Oba jejich synové byli dobří studenti, ale kvůli bezpartajnosti a členství v církvi byli často znevýhodňováni.

= V roce 1966 byl například můj strýc vybrán ředitelem gymnázia jako vhodný adept   pro studium ve francouzském Dijonu. Když ale strýc neobdržel do konce prázdnin žádné vyrozumění, rozjel se do Prahy na ministerstvo školství. A tam se dozvěděl, že mu okresní výbor KSČ odmítl přihlášku poslat, protože měl nevhodný kádrový profil.
= Babiččin druhý syn, můj otec, měl zakázáno cestovat, protože byl nežádoucí osoba třetího stupně. Stýkal se totiž se signatáři Charty 77 a byl podezřelý z pašování zakázaných (církevních) knih, což mu ale nebylo dokázáno. Byl několikrát vyslýchán a nemohl se zúčastnit zahraničních koncertů se svou kapelou.
= A asi nejdramatičtější příhodu zažila moje rodina v srpnu 1968. Můj tehdy patnáctiletý otec byl pozván do NSR (západního Německa) na církevní akci. Jel tam vlakem v noci na 21. srpna. Ve Vršovicích museli všichni cestující vystoupit a bylo jim řečeno, že pražské Hlavní nádraží bylo obsazeno, a tudíž se tam ani zpět už nedostanou. Tatínek tedy šel s kufry na  nádraží  Florenc. Odtamtud jel k tetě do Kolína. A poslal dopis rodičům, aby věděli, kde je.  Dopis došel do Tábora až za tři dny.
Nechtěla bych tehdy být v kůži svých prarodičů – vědět, že republika byla obsazena,  a  nevědět, kde může být jejich patnáctiletý syn ...

A teď bych chtěla vylíčit některé příběhy komunistického útlaku na mé příbuzenstvo z maminčiny strany.

= Maminčin tatínek byl farářem Českobratrské církve evangelické  a jeho ženou byla Američanka.
Měli čtyři děti.
= Právě kvůli svému povolání a národnosti manželky byl komunisty označen jako  
politicky nespolehlivý a musel být dva roky u PTP (pomocné technické prapory). Zde museli intelektuálové či jiní „nespolehliví“ místo vojny vykonávat těžké práce. Dědeček se například  podílel na stavbě pražského hotelu Internacional.
= A právě kvůli „nespolehlivosti“ měla moje maminka spolu se svými sourozenci spoustu potíží.
= Po základní škole se maminka se sestrou přihlásily na střední zdravotnickou školu. Nebyly ale přijaty a na odvolání jim přišla odpověď, že nejsou kádrově vhodné pro službu zdraví lidu. Nakonec je ale přijali na dvouletý učební obor ošetřovatelka. Po škole pro ně ale údajně nebyla v táborské  nemocnici práce. Ale naštěstí našly místo v Praze, kde jim bylo povoleno si dodělat při zaměstnání  zdravotnickou školu. Nakonec tedy místo čtyř let studovaly sedm.
= Jejich sestra se po maturitě na táborském gymnáziu třikrát neúspěšně hlásila na UMPRUM, nepřijetí bylo opět vysvětleno nevhodným kádrem.
= Za zmínku stojí i to, že jejich bratrovi nebylo umožněno studovat táborské gymnázium, musel  do Soběslavi. Prý nemohli být na jedné škole dva sourozenci. A přitom tety, sousedé a bratři tak studovali ...

Když si uvědomím, co všechno se  mojí rodině přihodilo, musím být vděčná všem, kteří se podíleli na pádu totality v Československu. Asi bych teď nebyla studentkou gymnázia - měla bych totiž nevhodný kádrový posudek a bylo by mi upíráno množství libých činností.

Proto za sebe mohu říci : „NEZAPOMENU“ (Ještě, aby nezapomněli ostatní)