Život Jaroslava Seiferta

Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově v proletářském prostředí.

Seifertova matka byla dcerou kralupského zakladatelského kulturního pracovníka Antonína Boruty, rodiče měli svatbu v Minicích. Jako chlapec pobýval Jaroslav často u svých zdejších prarodičů, dočasně tu dokonce chodil do školy, a jak sám později prohlásil, dědeček mu byl tím, čím kdysi Boženě Němcové její babička. Gymnázium nedostudoval a začal pracovat jako novinář a literát.

Byl lyrickým básníkem, prozaikem, publicistou a překladatelem. Ve dvacátých letech, v době námluv a počátků manželství Marií Ulrichovou pracoval Seifert jako redaktor Komunistického nakladatelství a knihkupectví a redigoval sborník Devětsil. V této době podnikl také několik cest – v roce 1924 do Paříže a v říjnu a v listopadu 1925 do sovětského Ruska.

V roce 1929 proběhl V. sjezd Komunistické strany, jejímž byl i s dalšími intelektuály nadšeným a loajálním členem. Vnitrostranický spor o orientaci KSČ se rozhodl ve prospěch kliky, která přísahala věrnost Stalinovi a Kominterně. Realizátorem tohoto usnesení se stal Gottwald spolu se Slánským a s Kopeckým. 27. března prohlašuje 25 senátorů a poslanců za KSČ nesouhlas se závěry sjezdu.

Sedm spisovatelů (Malířová, Majerová, Hora, S. K. Neumann, Vančura, Olbracht a Seifert) podepisují manifest, kterým proti novému kurzu protestují a jsou za své jednání z KSČ vyloučeni. Seifert vystupuje ze strany sám a jako jediný z těch, kteří přežijí válku, se nekaje. Do strany už se nikdy nevrátí. 30. března 1929 dostal z Komunistického nakladatelství výpověď.

Od roku 1930 byl členem sociálně demokratické strany a redaktor kulturní rubriky Práva lidu (za německé okupace Národní práce). Působil v řadě levicových deníků a avantgardních časopisů - Rudé právo, Rovnost, Právo lidu, Nová scéna, Kytice atd.

V letech 1945 - 1949 působil Seifert v deníku Práce. V letech 1946 - 1948 redigoval časopis Kytice. Na konci války se Seifert aktivně účastní pražského povstání. 8. května 1945 je v Lidovém domě zajat a odveden k popravě, ale naštěstí je vyměněn za německá rukojmí. V roce 1946 se Jaroslav Seifert stal členem České akademie věd a umění. Po válce pracuje jako redaktor Práce, ale v roce 1949 se jeho zdraví zhoršilo natolik, že odešel do invalidního důchodu a žil jako spisovatel z povolání.

V rozporu s režimem

Od 50. let 20. století se stal pro své postoje Seifert terčem ostré kritiky představitelů KSČ.

Ve sbírce „Píseň o Viktorce“, která oslavuje i Boženu Němcovou je mu soudruhy vyčítán formalismus, erotismus a velice málo budovatelského nadšení. Seifert se dobrovolně stáhl do ústraní a věnuje se psaní své nejznámější sbírky  „Maminka“.Po Stalinově smrti nastává vlídnější období, kterého okamžitě využívá. V říjnu roku 1953 podepisuje petici, která žádá propuštění básníka Josefa Palivce. 22. dubna 1956 pronáší na sjezdu československých spisovatelů velmi radikální projev, v němž kritizuje kádrování spisovatelů.

V roce 1966 je jmenován národním umělcem, v roce 1968 dostává státní cenu za literaturu. V roce 1969 je zvolen předsedou nově založeného Svazu československých spisovatelů (sjezd probíhá 10.–12. června). Svaz je však rozpuštěn a Seifert naráží podruhé v životě na nepřízeň mocných. Nevyhlášený publikační zákaz je kompletně zrušen až v roce 1979.

V období kolem tzv. pražského jara (1968 - 1969) se politicky a kulturně angažoval. 6. ledna 1977 podepisuje Seifert jako jeden z prvních Chartu 77.

Nobelova cena za literaturu

Nobelova cena byla Jaroslavu Seifertovi udělena 12.října roku 1984, převzala ji jeho dcera Jana.

Oficiální sdělovací prostředky tuto zprávu sdělily až večer a s nepřejícností. Nejvyšší světové ocenění totiž dostal básník, kterého normalizační režim neměl "rád", přestože se jeho verše zabývaly politikou jen zřídka a byly z valné části milostné. Jako signatář Charty 77 nebyl podle stranických a vládních orgánů tím nejlepším, kdo by měl Československo reprezentovat ve světě.

Konce komunismu se už Jaroslav Seifert nedožil. Zemřel 10. ledna 1986 v Praze na selhání srdce, jeho pohřeb hlídala StB.

Seifert je pohřben v Kralupech nad Vltavou odkud pocházela jeho maminka. V kralupském městském museu je jeho pamětní síň, na Lobečku, čtvrť Kralup, je jeho pomník. Na jeho počest se v kralupském klubu Kaučuku pořádají každoročně básníkovy festivaly. Hned po jeho smrti 11. ledna 1986 byla Nadací Charty 77 zřízena ve Stockholmu Cena Jaroslava Seiferta za nejlepší díla české a slovenské literatury, která nemohla být v Československu publikována.

Život Jaroslava Seiferta byl na první pohled nevzrušený, ale přesto se v něm odrazily všechny změny, které ovlivnily osudy našeho národa během bouřlivého dvacátého století.

Dílo

Seifertovo básnické dílo směřovalo od proletářské bojovnosti (Město v slzách, 1921, Samá láska, 1923) přes poetistické okouzlení moderní civilizací (Na vlnách TSF, 1925) až k písňovému oproštění zralé tvorby, vyjadřující citový vztah k drobným darům života, k domovu a k národní kultuře (Poštovní holub, 1929, Jablko s klína, 1933, Ruce Venušiny, 1936, Vějíř Boženy Němcové, 1940, Světlem oděná, 1940, Kamenný most, 1944).

Po roce 1945 vydal sbírku Přílba hlíny (1945, další, postupně rozšiřovaná vyd. 1946 a 1948), shrnující básníkovy reflexe doby národního ohrožení a zápasu za svobodu (1937-45), dále dvě sbírky inspirované obrázky M. Alše a J. Lady (Šel malíř chudě do světa, 1949, Chlapec a hvězdy, 1956), básnické skladby o tvůrčím údělu Píseň o Viktorce (1950) a sbírku zpěvné intimní lyriky Maminka (1954).

V 60. letech došlo k proměně Seifertovy poezie: zmizely rýmy, rytmická pravidelnost, verš zdrsněl. V tvorbě přibyly tóny melancholické nostalgie, životní bilance, plynutí času a motiv smrti, zaznívají vzpomínky na dětství, na mladé lásky, zemřelé přátele a dramatické události života (Koncert na ostrově, 1965, Odlévání zvonů, 1967, Halleyova kometa, 1967, Deštník z Piccadily, 1979, Morový sloup, 1981, Býti básníkem, 1983). Písňová lehkost se prozaizovala a naznačovala i ve výrazu doléhající tíhu života. Autor sugestivní vzpomínkové knihy Všechny krásy světa (Toronto 1981, Praha: s cenzurními zásahy 1982, 1985, kompletně 1993).



Zdroj: Totalita.cz