Nejvíce uprchlíků z komunistického Československa skončilo v záchytných táborech v sousedních státech – tedy v americké, britské a francouzské okupační zóně Německa a Rakouska.

Přestože většina exulantů zpočátku žila v přesvědčení, že jejich pobyt za hranicemi nepotrvá dlouho, že komunistický režim brzy padne a že oni sami k jeho zničení budou moci aktivně přispět, opak se ukázal být pravdou. Pobyt v táborech byl velmi obtížný a jejich obyvatelé trpěli nejen nedostatkem peněz, ale také všech základních prostředků potřebných k životu.

Situaci výrazně zlepšilo až založení organizace Czechoslovak Relief Committee for Political Refugees 8. dubna 1948 v Londýně. Její pobočky začaly brzy vznikat takřka ve všech částech světa. V USA vznikl American Fund for Czechoslovak Refugees, který založil a jehož činnost řídil bývalý československý velvyslanec u OSN dr. Ján Papánek. Také tato organizace vykonala obrovský kus sociální práce, jíž ulehčila život tisícům exulantů.

Exulanti okamžitě po příchodu za hranice začali v táborech organizovat národní život: vznikaly zde organizace politických stran, vytvořilo se nadstranické Masarykovo demokratické hnutí, organizovaly se sokolské spolky, vydávaly cyklostylované oběžníky, noviny a časopisy (komunistická rozvědka registrovala v roce 1949 celkem 76 exilových titulů).

Československý exil ve světě po roce 1948

Rok 1948 se stal počátkem exilové zkušenosti tisíců československých občanů, kteří se obávali, či odmítali setrvávat v zemi s komunistickou diktaturou. Exulanti, emigranti nebo uprchlíci, jak jsou tito lidé označováni, vytvářeli paralelní historii posledních několika desítek let.

Lidé doma i lidé v exilu byli konfrontováni s důsledky komunistického režimu. Doma byla moc režimu pociťována pravděpodobně intenzivněji a častěji, ale i lidé v exilu nebyli plně odpoutáni od osudu své vlasti. Byli s ní stále různými způsoby propojeni. Nucený odchod z vlasti byl často jedinou možností úniku před komunistickou perzekucí a emigranti byli i mimo domov vystavováni útokům režimu. Přerušovali své rodinné a profesní vazby a kráčeli vstříc neznámé budoucnosti s jedinou jistotou, jistotou získání osobní svobody.

Traumatický prožitek exilu, jak se brzy ukázalo, netrval jen pár let, ale celá desetiletí. Exulanti jej překonávali různými způsoby. Někdy pomohla rodina, práce, či postupná akomodace na nové prostředí. Ale setkáváme se i s případy, kdy se emigranti s odchodem nedokázali smířit celý život.

Jednou z cest, kterou emigranti reagovali na novou životní situaci byla snaha o mobilizaci historického vědomí. Tato mobilizace byla namířena jak na samotný exil, tak i na hostitelské země a domov. Připomenutí významných historických mezníků, možnost sebeidentifikace v rámci širšího evropského kontextu, výpovědi a analýzy tragických dějinných událostí, které byly důsledkem jejich odchodu, pomáhaly utvářet novou identitu jednotlivých emigrantů a pomáhaly jim uvědomit si další směřování. Zřetelně to bylo vysloveno Janem Hanušem Hájkem v posledním čísle časopisu Skutečnost v roce 1954:Hodnocení minulosti nevyhnutelně splývá s pochopením přítomnosti a s programem do budoucna.

Exil promlouvá

I když samotný příval československých uprchlíků po roce 1948 byl mementem odrážejícím tragický domácí vývoj, její představitelé si uvědomovali nutnost aktivního působení na veřejné mínění. Jak to vyjádřil sociolog Jiří Kolaja ve studii o emigraci: „the refugee has mission to fulfill“ (uprchlík má poslání, které má naplnit). To bylo možné až poté, co byly zabezpečeny základní potřeby každého jednotlivého uprchlíka.

To znamená, když se bezpečně dostal přes hranice a prošel, často složitým, migračním procesem. Ten zahrnoval přijetí v uprchlickém táboře (což, pokud se týče československých uprchlíků, Mezinárodní uprchlická organizace teprve dodatečně zajistila). Dovršen byl pak usídlením v některé z hostitelských zemí. Logicky tedy primární mobilizace exilu byla realizována v souvislosti se zajištěním vlastní existence. Již zde se angažovali představitelé exilu. Například prostřednictvím konkrétní pomoci v pomocných organizacích. Mezi nejaktivnější patřil například American Fund for Refugees organizovaný Janem Papánkem.

Možnost působit ve svobodném světě závisela velmi na podpoře hostitelských zemí a na předchozích kontaktech. Evropské země byly v prvních letech působení poúnorového exilu stále ještě částečně paralyzovány dopady válečného konfliktu a jejich pomoc směřovala spíše k jednotlivcům (např. prostřednictvím stipendií pro studenty – emigranty, prostřednictvím limitovaných pracovních kontraktů – např. Belgie, Anglie).

Spojené státy americké, i přes formální překážky – dané zejména kvótovými limity, pojaly pomoc a podporu uprchlíkům z komunistických zemí nazývanými „ friends of freedom“ nebo také „courageos fighters against Communism“ jako jednu ze strategií studené války.

Po bezpečném zakotvení v hostitelské zemi mohla začít aktivní činnost emigrace. Vzhledem k mezinárodnímu vývoji nebylo možné plně navázat na zkušenosti exilu během druhé světové
války v oblasti politického působení. Politická reprezentace nebyla dlouho schopna vytvořit pevnou strukturu a dosáhnout oficiálního uznání a podpory. Tradiční nástroje exilové činnosti, známé z předchozích emigračních vln, např. vytvoření vojenského zahraničního odboje, nebyly nyní realizovatelné. Situaci zhodnotil Bořivoj Čelovský o mnoho let později v názvu své knihy o exilové politické reprezentaci po roce 1948. Říká, byli to v mnoha ohledech „politici bez moci“.

Zdroj: Monika Mandelíčková: Československý exil ve světě po roce 1948