Vlna politických procesů, zahájených po sovětském vzoru v zemích východního bloku, se nemohla vyhnout ani Československu. Kreml a sovětští poradci v Praze žádali „vzorový proces“, jenž by patřičně odstrašil všechny potenciální odpůrce režimu.

Z mnoha různých variant byla nakonec jako hlava vymyšleného spiknutí vybrána poslankyně národně socialistické strany Milada Horáková. Příprava procesu probíhala zcela pod vlivem sovětských poradců, kteří mimo jiné zavedli i tzv. otázkové protokoly, jež dosud čs. Bezpečnost neznala, a prosadili i speciální přípravu obžalovaných, kteří se museli svá vystoupení před soudem donekonečna učit. 

Před soudem stanulo 31. května 1950 třináct obžalovaných - osm bývalých funkcionářů strany národně socialistické (Horáková, Zemínová, Kleinerová, Buchal, Hejda, Nestával, Pecl, Přeučil), dva sociální demokraté (Peška, Dundr), dva funkcionáři strany lidové (Hostička, Křížek) a jeden obviněný z trockismu (Kalandra). Žaloba je vinila z toho, že z nenávisti k lidově demokratickému režimu připravovali protistátní puč a různé teroristické akce, a to v žoldu špionážních služeb USA, Anglie, Francie a Jugoslávie.

Podle prokurátora měli obžalovaní kalkulovat s vypuknutím světové války a měli proto vědomě oslabovat obranu ČSR. Tato koncepce odpovídala Gottwaldovým slovům z listopadu 1948, podle nichž se „poražená reakce uchýlí k teroru, spiknutím a kalkulaci s válečným konfliktem“.

Přes pečlivou přípravu procesu se však jeho průběh občas vymkl z režie organizátorů a alespoň někteří z obžalovaných (Horáková, Přeučil, Buchal, Kleinerová) se před soudem bránili a pokoušeli se vyvracet některá obvinění.

Proces probíhal devět dní; každý den po ukončení jednání se scházeli pracovníci Bezpečnosti s prokurátorem a hodnotili průběh procesu, přičemž se snažili odhadnout chování obviněných v dalších dnech i reakce veřejnosti na proces.

Ohlasy veřejnosti

Proces byl výjimečný i svým ohlasem. Po prvních třech dnech byl soud doslova zaplaven rezolucemi z továren, úřadů a obcí. Všechny volaly po přísném potrestání, většina po trestu smrti. Byl to důsledek instrukce aparátu strany, v níž mimo jiné stálo: „Široce podchyťte ohlas procesu. Nechť promluví hlas lidového hněvu. Připravte závodní schůze a projevy, na nichž náš lid řekne, že zesílí bdělost, že zvýší své pracovní úsilí, že zbytky rozvratné reakce rozdrtíme. V usneseních nechť je žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinů.“ Občané této žádosti vyhověli. Soud obdržel na 6300 rezolucí, žádajících smrt a plných výrazů jako „zlotřilá chamraď“, „zavilí zločinci“, „krvaví psi“. 

Prokurátor Josef Urválek při soudním líčení:

„Tisíce projevů, které došly tomuto soudu ze všech vrstev tohoto národa vyjadřují nesmírný hněv našeho pracujícího lidu nad hanebnou činností žalovaných, vyjadřují však i také…“

Do soudní síně tak vstoupil nový prvek - organizovaný hněv lidu. Záměrně zjitřené atmosféře pak odpovídaly i rozsudky, vynesené 8. června: čtyři obžalovaní - Horáková, Buchal, Pecl a Kalandra - byli odsouzeni k trestu smrti, další čtyři - Kleinerová, Nestával, Hejda a Přeučil - k doživotnímu vězení a zbylých pět k vězení od 15 do 20 let.

Žádosti o milost

Ač se všichni odvolali, rozsudek byl potvrzen a neuspěla ani žádost o milost, kterou podali odsouzení k trestu smrti prezidentu Gottwaldovi. Přestože světová veřejnost včetně známých vědců (Einstein, Russell, Bernal) a umělců protestovala, Gottwald milost neudělil a nechal tak popravit i ženu, matku šestnáctileté dcery.

Intervence Alberta Eisteina za udělení milosti odsouzeným:

Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběti nacismu, vězňové německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zasluhují žít.

Rozsudek byl vykonán 27. června 1950. Krátce poté se konaly tzv. následné procesy, které probíhaly i v dalších městech ČSR; v 35 procesech bylo souzeno 639 osob a uděleno 10 trestů smrti a 48 doživotních trestů.