Pět opozičních hnutí - Charta 77, Hnutí na obranu lidských práv, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Nezávislé mírové sdružení a České děti - oznámilo pražským úřadům úmysl zorganizovat 10. prosince manifestaci původně na Václavském náměstí.

Obvodní národní výbor v Praze 1 shromáždění v centru města zamítl, připustil ale jeho uspořádání na jiném místě Prahy. Po jednání s disidenty úřady povolily akci na žižkovském Škroupově náměstí. Na rozdíl od předchozích demonstrací v srpnu a říjnu 1988 bezpečnostní složky tentokrát přímo nezasáhly. Zabránily ale v účasti Alexandru Dubčekovi, který měl "domácí vězení".

Na první pohled se mohlo zdát, že komunistický režim pomalu ustupuje od politiky tvrdé perzekuce a že se vývoj začne ubírat podobným směrem jako v sousedním Polsku či Maďarsku, kde místní komunisté pozvolna umožňovali opozičním silám veřejně působit. Československým komunistům však ve skutečnosti nešlo o demokratické změny, ale chtěli se čistě pragmaticky vyhnout nepříjemnostem v zahraničí.

Po tomto shromáždění už úřady žádnou podobnou akci nepovolily a naopak již v lednu následujícího roku při rozehnání demonstrací při tzv. Palachově týdnu neváhaly použít tvrdé policejní prostředky.

Projevy disidentů a hymna v podání Marty Kubišové

Podle tehdejších agenturních zpráv přišlo na Škroupovo náměstí 1800 lidí, agenti Státní bezpečnosti však odhadovali účast na 5000. Shromáždění lidé vyslechli projevy Václava Havla, Ladislava Lise, Václava Malého a ostatních disidentů, vyjadřující naději, že vedení státu ustupuje od násilného potlačování opozice.

Před závěrečnou hymnou, kterou zazpívala Marta Kubišová, účastníci manifestace schválili deklaraci vyzývající k dodržování lidských práv, uznání činnosti pro nezávislé skupiny a propuštění politických vězňů.

Povolená - nepovolená manifestace

Přesto, že tehdejší režim shromáždění na Škroupově náměstí povolil, posléze byla i tato manifestace označena za protizákonnou a protisocialistickou. Již první reakce oficiálních struktur ukázaly, že se jejich pohled na opozici nezměnil. O dva dny později manifestaci odsoudilo Rudé právo, podle kterého "řečníci demagogicky tvrdili, že občané nevěří státu a požadovali osvobození údajných politických vězňů". Také generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš kritizoval tyto "pokusy jednotlivců a skupin o konfrontaci, které nelze tolerovat".

Výbor československé veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci

Vládnoucí režim udělal v té době ještě jeden zdánlivě vstřícný krok - založil Výbor československé veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci. Organizace vedená profesorem Zdeňkem Dienstbierem, vedoucím Ústavu nukleární medicíny a biofyziky fakulty všeobecného lékařství UK Praha, však byla plně pod kontrolou státu. Žádné změny v oblasti lidských práv se však ve skutečnosti nekonaly a skutečný zlom přinesl až pád komunistického režimu v listopadu 1989.