Tento katolický kněz, teolog, básník, literární kritik, publicista a zakladatel filosoficko-teologické revue Na hlubinu byl v roce 1950 zatčen a v rámci monstrprocesu s představiteli řádů odsouzen k 15 letům těžkého žaláře.


Život Silvestra Braita

Silvestr, původním jménem Josef , se narodil v rodině železničního inženýra . Ve třech letech osiřel a vyrůstal proto u pěstounů v Lokti u Karlových Varů a v Uhříněvsi u Prahy, posléze v útulku sester-dominikánek v Praze. Po studiu na Akademickém gymnáziu v Praze (psal v těchto školních letech satirické verše, které později publikoval v olomoucké Arše pod pseudonymem Bořita) vstoupil roku 1915 do dominikánského řádu a přijal řádové jméno Silvestr Maria. Dva roky studoval filozofii v Olomouci, třetí rok na Papežské univerzitě – Angelicu (Pontificia universitá S. Tommaso) v Římě a teologii v Saulchoiru v Belgii. Ve svém studiu teologie pokračoval i po vysvěcení na kněze dne 17. září 1922. V Olomouci začal vyučovat filozofii, ale opět na dva roky odjel do Říma, kde svá teologická studia ukončil v roce 1930 doktorátem. 

V letech 1930 – 50 byl Braito profesorem estetiky a mystiky na dominikánském řádovém učilišti v Olomouci a za nacistické okupace ředitelem olomouckého kněžského semináře. Dne 16. března 1950 byl zatčen a v procesech s „vatikánskými agenty“ odsouzen pro údajnou „velezradu a špionáž“ na 15 let do žaláře. Věznění, mučení a odpírání potřebné léčby mu těžce poškodilo zdraví. Těžce nemocen byl v roce 1960 propuštěn a o dva roky později zemřel. Roku 1968 byl rehabilitován. 


Braito – osobnost katolické Moravy

Braito patřil k vůdčím osobnostem katolické Moravy. Jeho přednášky a kázání měly velký ohlas, úspěšný byl jako teolog, básník, esejista, literární kritik, iniciátor mnohých kulturních počinů. Byl neodmyslitelnou postavou renesance katolictví v českých zemích po první světové válce, po níž následkem neblahého austrokatolicismu nastal velký odklon od Říma. Braito měl vliv především na intelektuální vrstvy národa. Byl velmi činorodý. Hodně přednášel, vykonával exercicie pro akademickou mládež, účastnil se prázdninových táborů pro studenty a dalších akcí, které probíhaly po celé republice.

Braito založil a řídil revui Na hlubinu (1926 – 48), kulturní revui Výhledy a redigoval homiletický časopis Katolický kazatel, vycházející v Přerově. Do jeho časopisů přispívali literární vědci, historikové i filozofové, i začínající autoři. 

Braito vyvíjel editorskou činnost také v olomoucké edici Krystal (spolu s R. Dacíkem v ní vydali více než 100 knih, většinou překlady církevních Otců, středověkých mystiků i moderních myslitelů), od r. 1934 v hagiografické knižnici Vítězové aj. a často publikoval ve čtvrtletníku Filosofická revue. Podílel se na českém překladu Summy theologické Tomáše Akvinského (6 sv., 1937 – 40,) na němž pod vedením Emiliana Soukupa pracovali i R. Dacík, M. Habáň, P. Škrabal, D. Žálek a J. Durych (B. přeložil celý třetí díl). 

Braitovy teologickofilozofické úvahy se pohybovaly v intencích dominikánského návratu k učení Tomáše Akvinského a v duchu přesvědčení, že tomismus pozvedne úroveň i českého filozofického myšlení. 


Dílo 

Jeho monografie byly určeny především k náboženskému vzdělávání věřících: poukazují na závaznost i životnost křesťanství a soustřeďují náboženskou věrouku do „sladěného a přehledného celku“ s cílem povzbudit náboženský život. V Základech (1931) vysvětluje Braito věřícím základy křesťanské víry a morálky, v Církvi (1946) se zamýšlí nad minulosti i přítomností církve, chápané v jednotě její vnitřní, neviditelné stránky a zároveň i stránky vnější, viditelné (instituce).

Inspirován příkladem sv. Augustina soustředil v Podstatě křesťanství (1947) celé křesťanství „pod zorný úhel jeho podstaty, kterou jest Vtělení Kristovo a povolání naše za syny Boží v tomto vtěleném Synovství Božím Ježíši Kristu skrze výkupnou smrt na kříži. Bůh se stal člověkem, synem lidským, abychom my se mohli státi syny Božími“. Lidské vtělení Krista pokládal B. za podstatu křesťanství, za základní tajemství křesťanského učení, v němž je obsažena výzva k následování, k mravnímu, „božskému“ jednání každého člověka.

Zdroj: Phil.muni.cz