Proces měl velkou publicitu v rozhlase i v denním tisku, na 10 500 rezolucí ze závodů, úřadů a z jiných pracovišť žádalo nejpřísnější tresty.

Rozsudky, ve kterých figurovala v různých obměnách obvinění z velezrady, vyzvědačství, sabotáže a vojenské zrady, byly podle plánu vyneseny takto: 11 trestů smrti (R. Slánský, B. Geminder, L. Frejka, J. Frank, V. Clementis, B. Reicin, K. Šváb, R. Margolius, O. Fischl, O. Šling a A. Simone) a 3 doživotní vězení (E. Löbl, A. London, V. Hajdů). Odsouzení se neodvolali a jejich žádosti o milost nebylo vyhověno. 3. prosince 1952 byl nad odsouzenými trest smrti vykonán.

Zákulisí procesu – příjezd poradců Sovětského svazu

Proces byl zkonstruován pro výstrahu všem komunistickým státům proti odchylkám od politiky Moskvy. Stalin chtěl znemožnit odcizení dalších lidově demokratických států (jako se podařilo Titovi v Jugoslávii). Stalin poslal do Prahy 23. září 1948 na vynucenou žádost Gottwalda a Slánského, kteří se tomuto kroku dlouho bránili, své poradce, jejichž úkolem bylo pomoci s organizací velkých procesů.

„Stalin mě poslal, abych organizoval procesy a já nemohu ztrácet čas. Přijel jsem do Československa nikoli proto, abych diskutoval, ale abych stínal hlavy. Utnu tisíce hlav, jinak setnou hlavu mně,“ prohlásil jeden z poradců generál Lichačov po svém příjezdu do Prahy. Poradci dohlíželi na vyšetřování i přípravu následných procesů.

Konečným cílem bylo zinscenovat velký proces, který by předčil procesy v dalších socialistických státech. Poradci plnili své úkoly bezohledně. Dle jejich názoru byla československá bezpečnost měkká, jednala „v rukavičkách“. Přijeli sem s cílem najít československého Rajka.

Poradců zde celkem působilo asi padesát. Vzbuzovali dojem zkušených a českoslovenští komunisté jim důvěřovali. Zavedli zde nové výslechové metody, fyzický a psychický nátlak doprovázený vyhrožováním, výslechové protokoly, učení výpovědí zpaměti a řadu dalších vymožeností skvěle fungujících v Sovětském svazu. Zejména se proslavili v procesu s Miladou Horákovou.

Ministr se také podřizoval rozhodnutím těchto poradců. Poradci se zasloužili i o to, že hlavou dlouho hledaného spikleneckého centra se stal Rudolf Slánský, a to zřejmě pro jeho židovský původ, neboť když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele skrz levicové hnutí po volbách v lednu 1949, sovětská politika navázala pro-arabské stanovisko a začala antisemitskou propagandu. Poradci dohlíželi nad výběrem prokurátorů, soudců i svědků v tomto procesu. Ve skutečnosti zde neplnili roli poradců, ale byli vedoucími. Vedení KSČ nemělo žádný vliv na jejich činnost, pouze vykonávalo jejich příkazy.

První vlna zatýkání

První zatčený, Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim roku 1949. Příští byl Otto Šling, brněnský tajemník KSČ, v říjnu 1950, a pak v lednu 1951 následovali další, Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí, Artur London, jeho náměstek, a Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti.

Gottwald, pod hrozbou Moskvy že sám bude do spiknuti vtažen, dal v listopadu 1951 souhlas k zatčení svého přítele Slánského, generálního tajemníka KSČ.

Sovětští poradci s pomocí StB zahrnuli do "spiknutí" škálu osobností: od stalinistů Slánského Švába a Reicina, přes umírněné komunisty Clementise a Franka, až po neangažující se profesionální experty, jako byli Margolius a Frejka.

Proces

Hlavním prokurátorem byl Josef Urválek. Byli obviněni ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví, a popsáni byli jako nepřátelé československého lidu.

Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno jako židovského původu. Proces měl v Československu velký ohlas; rozsudky podporovalo přes 8500 peticí a většina z nich žádala smrt pro všechny obžalované.

Obžalováni byli na hlavní líčení připravováni tak, že byli nuceni učit se zpaměti předem sestavené otázky a odpovědi. Výpovědi obviněných působily velmi nevěrohodně.

Citace výpovědi R. Slánského během procesu:

„... Nebudu ve svých výpovědích šetřit ani sebe, ani svoje spoluobviněné... Chci především přiznat svoji vinu na tom, že jako nepřítel uvnitř komunistické strany a lidově demokratického zřízení jsem organizoval protistátní centrum... Toto centrum, do kterého jsem soustředil mnoho kapitalistických a podvratných živlů, z nichž mnozí se v různých dobách stali agenty imperialistických rozvědek, francouzské, anglické a především americké, provádělo nepřátelskou činnost...“

Nejednou se stalo, že řádně nepoučený soudce se zeptal na něco jiného než měl, dle předem připraveného „scénáře“, a obžalovaný odpovídal dál dle předem naučených odpovědí, takže odpověď na otázku nedávala smysl. Pro okamžik veřejného vystoupení byli obžalovaní dopováni blínovým halucinogenem (scopolamin chlorasa), takže několik hodin byli loutkami ochotnými se přiznat k jakémukoli obvinění a požádat i o zvýšení trestu nebo o samotný trest smrti.

Citace R. Slánského:

„... Vím, že rozsudek, jaký navrhuje státní prokurátor, bude rozsudek nanejvýš spravedlivý za všechny ty strašné zločiny, které jsem spáchal...“

Den poté byl odsouzen k trestu smrti, stejně jako dalších 10 obžalovaných, tři dostali doživotí. Gottwald odmítl odsouzené omilostnit. Poprava se konala v ranních hodinách 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici.

Odsouzení:

Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ (trest smrti)
Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí (trest smrti)
Otto Fischl, náměstek ministra financí (trest smrti)
Josef Frank, zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
Ludvík Frejka, přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
Bedřich Geminder, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
Vavro Hajdů, náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
Artur London, náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Rudolf Margolius, náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
Bedřich Reicin, náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
André Simone, redaktor Rudého práva (trest smrti)
Otto Šling, vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)

V roce 1963 byli všichni obžalovaní stranicky i soudně tajně rehabilitováni.Československá veřejnost. Se tuto skutečnost dozvěděla až v roce 1968.



Zdroj: Kateřina Palová: Politické procesy z 50. let minulého století. 2007/08.