Město Milovice leží v nížině středního Polabí nedaleko od Lysé nad Labem a Nymburka. Od začátku dvacátého století je novodobá historie Milovic spjata s vojenstvím. Byl zde založen vojenský tábor, střelnice dělostřelectva, posléze pak za první světové války zajatecký tábor a vojenský hřbitov. Za okupace v letech 1939 – 1945 Němci zde sídlila německá vojenská správa. Po okupaci v srpnu 1968 zde byla umístěna Střední skupina sovětských vojsk, která zde setrvala až do června 1991. Dnem 3. září 1991 byl Milovicím udělen statut města.

Příchod sovětských vojsk do Milovic

V průběhu noci na 21. srpna 1968 vstoupilo na území československého státu pět armád Varšavské smlouvy a okamžitě obsadili vojenská strategická území, včetně Milovic.

Rozpor s vojenským zásahem se projevoval u většiny československých občanů a měl nejrůznější podoby neozbrojeného odporu, konaly se různé stávky, demonstrace a stavěly živé barikády. Organizátoři intervence s takovýmto bezprostředním odporem nepočítali, stěžejním cílem pro danou situaci bylo zastavit vysílání rozhlasu a televize a spojit československou armádu se sovětskou za účelem dohlídnutí na udržování pořádku.

Za hlavní stan vojsk - od tohoto období označovaných jako Střední skupina – byly zvoleny Milovice.

Pro případ odporu bylo na území Milovic rozmístěno dělostřelectvo a tanky. Nicméně jediný, kdo se na odpor zmohl, byla česká armáda, která však záhy započala svůj odsun. Československá armáda (ČLA) se snažila město zatarasit, ale vojska okupantů byla natolik rozhodnuta plnit příkazy, že by bývali do nich vjeli.

Odsun ČLA pak trval přibližně půl roku. Českoslovenští vojáci pobývali nadále ve svých kasárnách a Rusové se dočasně usadili v lesích a přebývali ve stanech. Prakticky se tedy vůbec nepotkávali. Než naše armáda zcela vyklidila území, bylo jejím úkolem starat se o techniku, hlídat kasárna a občas vyjeli na nějakou brigádu za město.

Milovičtí obyvatelé byli na armádu zvyklí,  město, bylo v novodobých dějinách vždy spojeno s vojenstvím. Proto zde nebyla taková vlna odporu, jak tomu bylo ve větších městech.

Důkazem o minimálním odporu obyvatel je tato výpověď: „No co jsme mohli dělat…akorát támhle napsali: Okupanti nebo My vás tady nechceme!, ale to bylo všechno, protože co jste mohla. Oni měli zbraně a tady těch pár lidí co tady bylo…to naši vojáci, ty…“

Ovšem první dny okupace byli pro milovické obyvatele někdy velmi těžké: „ Naši vojáci jim taky zavřeli vodu a zaházeli jim nějak komíny nebo co…no a my jsme byli bez vody, protože pak nám Rusáci zavřeli vodu a nepustili nám jí do vesnice…no a kerej generál to tady tenkrát byl…takovej jednookej. No a tak von vzal četu vojáků a udělali nám tady studnu, abychom tady nebyli bez vody.“

Sovětská vojska stanovila, že v Milovicích bude působit právě velitelství Střední skupiny sovětských vojsk. Dá se říci, že sovětská vojska si postupem let vytvořila město k obrazu svému.

Život po boku Sovětů

V průběhu dalších let bylo město v podstatě rozděleno na dvě části: českou a sovětskou. Za českou část bylo považováno centrum města tvořené kostelem sv. Kateřiny, nádražím, místními obchody a domky v jeho blízkém okolí, kde dodnes sídlí milovičtí starousedlíci. Středem města prochází vlaková trať. To co bylo od středu města za kolejemi, tam začínala sovětská část. Jedná se o Vojenský výcvikový prostor Mladá (VVP Mladá). Rusové nazývali tuto část též Ivanovka.

Sovětská vojska se volně pohybovala po celém městě, Češi však do té sovětské části nesměli. Mohli se tam však dostat na propustku, kterou ale dostali zřídkakdy. Mnohem častěji se dostávali do Ivanovky dírou v plotě. Z VVP Mladá se postupně  stalo sovětské městečko. Stavěly se školy pro děti vojáků, obchodní domy, nemocnice a také kulturní střediska.

Díky sovětské armádě bylo město dobře zásobeno. Nejen že do VVP Mladá pronikali milovičtí, ale jezdili sem lidé i z okolních měst. Snadno se zde daly sehnat banány, pomeranče, čabajka, prací prášek atd.

„To víte, vlezli jsme tam dírou v plotě…tam bylo zbóží z celýho světa. Tam byly pomeranče, víno…na co jste měli chuť…kaviár, nugeta…všechno tam bylo. No to víte, my jsme měli děti, tak jsme pro ně taky chtěli.“

V souvislosti se zásobováním zde dobře fungoval směnný obchod. Rusové se totiž v hojném množství věnovali požívání alkoholu a právě za alkohol byli schopni prodat ledacos. Snadno se dal získat benzín z ruských vozů, ale třeba také i samopal. V Milovicích se dokonce traduje, že byly například granáty nabízeny dětmi některých důstojníků. Milovičtí, kteří udržovali s některými sovětskými vojáky vřelé vztahy, měli možnost si od nich koupit automobil značky Volha. Ve městě se směňovalo ve velkém množství.

Po roce 1968 tvořili velkou část obyvatelstva Milovic ruští okupanti. Byli zde generálové, vyšší důstojníci a ostatní vojáci s vyššími hodnostmi. Téměř dva roky zde tito důstojníci žili bez rodin, čekalo se právě, až vybudují domy a školy pro jejich děti. Tato část okupantů si užívala ve městě velkého luxusu. Také vysocí důstojníci zde čile obchodovali. Milovice byli známé také tím, že zde třikrát denně jezdil vlak směr Moskva. Vždy ráno, v poledne a večer.

„A to jsem viděl… ty důstojníci chodili, ty vojáci jim nosili kufry. Dva vojáci nemohli ten kufr unýst…to bylo sklo, kožichy. Oni měli dost peněz a to víte…tady byly ty krásný kožichy. Taky si brali koberce, lustry ze Šenova. To všechno si nakoupili a vozili to.“

Vysocí důstojnící si zde stavěli typické sovětské paneláky. Nejprve si je budovali svépomocí, pak si velmi často najímali na stavbu české firmy. Pro vojáky s nižší šarží nebyl život v Milovicích až zas tolik příjemný. Žili v dřevěných domcích, kterým se říkalo šanghaj. Často v nich v zimě trpěli zimou.

Tito obyčejní vojáci, to byli opravdu chudáci. Většinou se jednalo o mladé chlapce ve věku 16, 17 let, trpící hlady, nebo aspoň jejich postavy tomu tak napovídaly. Vzdělání neměli skoro žádné, neuměli příliš číst, psát. Někteří například viděli poprvé elektřinu. Mnozí ani nevěděli, z jakého důvodu se v Československu nachází. Mysleli si, že přišli zachraňovat a ne okupovat.

Obyčejní vojáci byli také svými důstojníky silně kontrolováni. V případě, že spáchali nějaký přestupek, byli důstojníci schopni je svázat do kozelce a odvézt. I přesto všechno bylo milovickým těchto obyčejných vojáků líto a snažili se jim občas pomoci.

„A to mrzlo a padal sníh a oni si nesměli nic vzít, tak jsem jednomu řekla, ať se schová za smrček a vypije aspoň čaj. A běda, když si šel voják pro pívo a jela hlídka, tak on to, chudák, bral tájdle přes ty zahrádky. Ty jak se báli, ty si nesměli koupit půllitr píva.“

Vysocí důstojníci si ve svých volných chvílích svůj pobyt velmi zpříjemňovali: „Pak jsem přišli ty študáci…vysokolačky z Ruska. Naše tam ďála na nádraží a voni je v noci přivezli, zhasli všude a dali je sem, pak je dávali důstojníkům…a pak až se jich nabažili, tak je hodili vojákům. A holky, chudák…se věšely a zabíjely se.“

Milovičtí obyvatelé dodnes s humorem vzpomínají na manželky důstojníků. Je známo, že ty jezdívaly do Prahy a na Václavském náměstí prodávaly v novinách zabalený kaviár. To však byla asi jediná jejich činnost, manželky důstojníků totiž do práce nechodily. Byly doma, staraly se o děti a domácnost.

„Ruské manželky tady nedělaly nic, akorát tady honily vodu…málokerá ďála. Oni byly slušný…takhle některý. Taková některá ta nána, kerá přišla z vesnice a nevěděla ani, jak se topí, zapálila třeba v elektrickejch kamnech…nebo nasypaly písek na parkety dětem a ty si na tom pak hrály. Nebo kachnu pekla i se střevama a pak se divila, že smrdí. To se naučily teprve od těch našich lidí. Co taková ženská, co žila na nějaký zemljance a nebo na nějaký vesnici...ale tady jste poznali Rusky na dálku…tý byly vždycky navoněný takovejma sladkejma smradama. Jen co člověk někam přišel, tak říkal: jééé, zas tady byly ty Rusky.“

Kriminalita po příchodu Sovětů

Nelze opomenout nárůst kriminality v Milovicích za dob pobytu sovětských vojsk. S přívalem sovětského vojska do města se tamější situace velmi zhoršila. Především se jednalo o drobné krádeže, loupeže, dokonce ale i vraždy. Tyto zločiny byly páchány nejvíce obyčejnými vojáky. Ti často trpěli hlady, proto neváhali a bez rozvahy se pouštěli do zahrad, jež patřily milovickým starousedlíkům. Jsou okamžiky, na které milovičtí neradi vzpomínají. Je zřejmé, že Češi měli k sovětským vojákům určitý respekt. Poté co však vojáci začali ve městě páchat kriminalitu, se jich milovičtí začali bát.

Většina zločinů byla napáchána pod vlivem alkoholu. Pro vojáky s nižší hodností byl alkohol zřejmě jedinou jejich zábavou a možností jak se odreagovat. Důsledky požívání jsou však mnohdy hrozivé.

„...a pana J.… do toho baráku jim vjeli tenkrát…pili, pili. Vožrali se a on si splet‘ barák a tankem projel přes barák a na místě ho přejel. On ležel na gauči, koukal na televizi, dvě děti, ale v minutce dvoumetrový velký plochy světla, aby žádnej nevěděl, co se tam děje.“

Sovětská armáda se vždy snažila veškeré zločiny svých vojáků zahladit. I když ale o zločinu všichni věděli, mlčelo se. Přesto vedoucí představitelé dokázali být na své vojáky opravdu krutí. Typické bylo svazování do kozelců, poté následné odvezení kamsi. Všeobecně známým trestem, nejen pro vojáky, bylo odvážení a následný pobyt na Sibiři. Avšak tím největším trestem pro vojáky bylo jejich zabití. Tohoto trestu využila v případě, když jim voják chtěl utéct a oni ho později našli. Např. právě v Milovicích vzali vojáky a odvezli je do nedaleko vzdáleného lomu. Nechali je pokleknout na kolena a hlavou jim prostřelili kulku.

„pan B. tenkrát jel pro dříví …oni tam zrovna Rusáci postřelili vojáka…no a pan B. se z toho zbláznil, když to viděl.“

Taková byla realita za dob pobytu sovětských vojsk.

Přestavba města k obrazu sovětskému

Sovětská strana si postupně přizpůsobovala město k obrazu svému. Pro takové množství vojáků dispozice města nestačily. Bylo potřeba začít s realizací přestaveb a naplánovat rozsáhlou řadu výstaveb. To se týkalo kasáren, zařízeních pro výcvik, ale především výstavby domů pro důstojníky a jejich rodinné příslušníky. Rusové si na takové stavby často najímali české firmy, přesto však si většinu staveb zrealizovali svépomocí.

Bylo důležité, aby se sovětští důstojníci měli kde bavit. Proto v roce 1979 nechal československý stát postavit na nám. 30. června tzv. Dům důstojníků, sídlící právě za závorami v sovětské části. Jednalo se o kulturní dům s divadelním sálem pro šest set lidí. Bylo zde i kino, taneční sál, konferenční místnost, ale také kavárnu a restauraci Tento dům dostali sovětští důstojníci od našeho státu darem.

Toto kulturní středisko bylo určené pro vyšší důstojníky, obyčejní vojáci se do budovy vůbec nedostali. Svého času zde zpívala například Helena Vondráčková nebo skupina Olympik. V budově můžeme nalézt obrovskou mozaiku, která je údajně největší ve střední Evropě. V současné době budova slouží jako Divadlo Mladá a zároveň zde působí Muzeum Milovicka. V muzeu se může člověk dozvědět mnoho informací o historii okolí, ale převážně je zde rozsáhlá expozice celého stoletého období spojeného s vojenstvím.

Další bodem je památník Karpatsko-dukelské operace, který opět sloužil k utužování sovětsko-českých vztahů. Jednalo se o dioráma této operace s audiovizuálními efekty. Toto dioráma bylo pouštěno za účasti pěveckých sborů z celé republiky při významných událostech, stranických jednáních, slavnostech. Okolo něho stály na žulových podstavcích bysty „hrdinů“ Sovětského svazu. Do Milovic se za tímto účelem konaly zájezdy československých obyvatel. Po odchodu vojsk došlo k jeho zničení.

Dodnes existuje řada míst a budov, které na člověka působí opravdu děsivým dojmem. Spadaná omítka, rozbitá okna, zdi popsané sprejem. Takto vypadá v současné době například milovická základní škola pro děti sovětských vojáků, postavená z popudu sovětských důstojníků a neustálému se zvyšujícímu počtu jejich dětí. Uvnitř to vypadá, jako by se zde zastavil čas, všude se nachází hesla a obrázky psané v azbuce.

Sovětští generálové bydleli v tzv. generálských vilách, jednalo se o české domy postavené v padesátých letech minulého století. Pro důstojníky bylo potřeba začít s výstavbou. Začaly se tedy stavět typické sovětské panelové byty, známé svou nepříliš vysokou kvalitou. Dispoziční řešení nebylo zcela vyhovující, přesto v jednotlivých bytech pobývalo vícero rodin. Dokonce byly i případy, kdy v každém pokoji žila jedna rodina. Po odchodu vojsk docházelo opět k chátrání těchto domů. Dnes se město stará o jejich rekonstrukci a stěhování nových nájemníků.

Průběh odchodu sovětských obyvatel

Ještě před Sametovou revolucí se pomalu začal měnit sovětský systém z útočného na obranný. Došlo k tomu, že již na jaře roku 1989 bylo několik tisíc vojáků odsunuto. Po listopadu 1989 se začalo jednat o úplném odsunu Střední skupiny sovětských vojsk z Československa.

V únoru 1990 došlo k česko-sovětské dohodě o odsunu vojsk. Odchod sovětských vojsk začal probíhat ve třech etapách a v září 1990 začal odsun i z Vojenského výcvikového prostoru Mladá.

Denně odjíždělo z Milovic přibližně okolo 30 vagónů s bojovou technikou a tři vagóny, kde byli vojáci. Z Božího Daru odletěl 21. ledna 1991 poslední vojenský letecký pluk. V květnu téhož roku odešel z Milovic poslední vojenský útvar. Zbylo zde několik stovek vojáků a důstojníků, kteří měli za úkol do konce června předat některé objekty.

Za těchto událostí se doslova roztrhl pytel se svobodnými ženami ze sovětské strany, přičemž se většinou jednalo o dcery důstojníků. Aby nemusely z Československa odejít, byly schopné udělat ledacos. Nejznámější byly sňatky Čechů s příslušnicemi sovětského svazu, kdy ženy zaplatily v té době i dost vysokou částku jen pro to, aby se nemusely vrátit zpět do Sovětského svazu. I v Milovicích se několik případů těchto sňatků vyskytlo.

19. června 1991 odjel naposledy rychlík směrem na Moskvu a s ním opustil Milovice i poslední voják. Následně se po celé republice rozezněly sirény na oslavu odchodu sovětských vojsk. VVP Mladá byl potom předán do vlastnictví státu.

Napáchané škody spojené s pobytem sovětských vojsk

Území po odchodu sovětských vojsk bylo postiženo značnými škodami. Sovětská strana využívala celkem 73 míst. Celkové škody byly vyčísleny na 15 miliard korun, z toho v Milovicích byla částka spočítána na 2 miliardy korun.

Vláda měla za úkol postarat se o sanační práce, náhradu škod fyzickým a právnickým osobám, převzetí objektů a finančníchprostředků od sovětské strany. Vláda také požadovala po Sovětském svazu finanční částku na odstranění těchto škod. Později však byla reakce ve vyrovnání pohledávek a závazků se sovětskou stranou zcela nulová, čímž odpadl finanční zdroj k získání prostředků od sovětské strany na sanace především ekologických škod. Proto veškeré finance odchází z prostředků státu. Právě k ekologickým škodám byla sovětská strana velmi lhostejná. V Milovicích je největším
ekologickým problémem právě znečištění spodní vody.

Dalším bodem, který se řešil v souvislosti se škodami, byl vojenský prostor v městské části Mladá. Bývalý VVP Mladá patřil státu, proto ho zpočátku hlídala Armáda České republiky a Policie, přesto docházelo v objektech ke krádežím a ničení majetku.

„Je to hrozný, všechno to tu naši rozkradli. Nejhorší je, že to byli právě Češi, co kradli a ničili to. To co bylo ze železa rázem zmizelo. Voni si to odnesli do sběru a pak z toho měli peníze.“

Od roku 1991 probíhaly v Milovicích sanační práce, konkrétně v Mladé a na Božím daru. Vojáci především znečistili půdu a podzemní vody ropnými produkty a dalšími toxickými látkami. Dalším problémem, se kterým se město potýká, je také řada nevybuchlé munice. Nejvíce je nalézána v Mladé, kde údajně vojáci cvičili ostrou střelbu. S dokončením sanací se počítá až v roce 2012, tedy 21 let po odchodu sovětský vojsk z území Československa. Je to doba téměř shodná s jejich pobytem u nás.

Mnoho objektů v Milovicích postupem času zchátrala, neboť stát neposkytoval dotace na opravu budov, které byly nejvíce devastovány českými občany. Vojenský prostor se ale podařilo získat do vlastnictví města, které ho začalo postupně renovovat. Opravené domy v dnes již bývalém VVP Mladá jsou nově osídlovány díky přívalu obyvatel z Prahy a jejího okolí, díky nimž se, přestože starousedlíků ubývá, z Milovic nestává mrtvé město.



Zdroj: Klára Haklová: Sovětská vojska v Milovicích pohledem starousedlíků. 2009.