„Spasitel" Tito varuje

Josip B. Tito během své návštěvy pohovořil k československým komunistům tak trochu v jinotajích. Vyjádřil sice podporu politice KSČ, zároveň však dvojsmyslně dodal: „Řekl bych, že nejdůležitější věcí pro vás je jednota, s tou dokážete zvládnout všechny těžkosti, které jsou před vámi. Těžkosti ovšem máme všichni a musíme je překonávat." Dobře informovaný Tito zřejmě věděl, že o jednotě mezi špičkami KSČ nelze hovořit, i když asi netušil, že část Ústředního výboru KSČ už dokonce takzvaným „zvacím dopisem" doporučila Brežněvovi vojenský zásah v Praze.

Tito byl Čechoslováky považován za nejdůležitějšího spojence země. Lid by možná rád fandil třeba i francouzským či britským politikům, jenže Dubčekův socialismus nepočítal s pluralitní demokracií po vzoru Západu. Zbýval Tito. Komunistický vůdce, jenž se nebál Moskvy a socialismus v jeho podání mimo jiné povoloval svobodné cestování na Západ i drobné soukromé podnikání. V Praze zatím nevídané vymoženosti.

Hned po návštěvě Tita měl do Prahy zavítat i rumunský šéf strany Ceaušesco. Československo se chtělo pokusit vytvořit novou politickou osu mezi Prahou, Bukureští a Bělehradem. Tito a Ceaušesco se totiž nepodíleli na osudných schůzkách v Čiernej nad Tisou a v Bratislavě na přelomu července a srpna 1968. Jejich příjezd ale připravované okupaci stejně nemohl nijak zabránit.

Schůzka v Čiernej nad Tisou

V této malé obci na slovensko-ukrajinském pomezí se konalo jednání s nejvyššími představiteli Sovětského svazu, na němž se českoslovenští komunisté dostali od brežňevovského vedení poslední výstrahu. Podle některých historiků byla tato schůzka zlomovým momentem před srpnovou okupací a poslední snahou sovětského vedení invazi odvrátit.

Během čtyřdenních rozhovorů, které se odehrávaly v klubu železničářů na vlakové stanici, představitelé komunistických zemí vedení československých komunistů odpovědnost za osud socialismu. Českoslovenští zástupci, v čele s prvním tajemníkem ústředního výboru KSČ Alexanderem Dubčekem, reformy ve své zemi opět hájili s tím, že demokratizační proces neznamená ústup ze socialistické cesty. Podle některých zdrojů delegace KSČ v Čierné nad Tisou údajně podlehla nátlaku a slíbila mimo jiné, že doma znovu zavede cenzuru, obnoví vedoucí úlohu strany ve státě, zakáže Klub angažovaných nestraníků i sdružení bývalých politických vězňů K231 a odvolá některé funkcionáře, včetně odbojného člena předsednictva Františka Kriegla.

Dubček se nakonec sešel se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem v jeho kupé, kde mu slíbil, že čeští komunisté sovětské požadavky splní. Setkání je zajímavé tím, že oba politici spolu hovořili v pyžamech. Domníval se přitom, že Brežněva uspokojí kompromisní řešení některých požadavků.

Pokračování v Bratislavě 3. srpna

Šest zemí Varšavské smlouvy (Bulharsko, Maďarsko, Polsko, NDR, Československo a Sovětský svaz) se sešlo již 3. srpna v Bratislavě, kde bylo na závěr podepsáno společné prohlášení, jež obsahovalo i dvě klíčové věty. První z nich, později využívaná Moskvou jako ospravedlnění srpnové invaze, označovala "ochranu a upevnění socialistických vymožeností" za "společnou povinnost všech socialistických zemí". Československé zástupce uklidnila formulace, že spolupráce se bude odehrávat na principech "suverenity a národní nezávislosti a územní nedotknutelnosti".

Titova reakce na okupaci Československa

Když v noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy (s výjimkou rumunských) obsadila Československo, Tito okamžitě prohlásil, že vojska porušila suverenitu nezávislého státu, a zasadila tak těžký úder socialistickým silám na celém světě. 23. srpna toto prohlášení oficiálně schválil Ústřední výbor komunistické strany Jugoslávie a odsoudil násilnou akci, pro níž se SSSR se svými spojenci rozhodl. 

V Bělehradě a dalších městech došlo k organizovaným protestům obyvatelstva. Jugoslávské vedení strany v těchto dnech zasedalo téměř bez přestání a snažilo se československou krizi posoudit ve všech souvislostech. Z výroků, jež v diskuzi zazněly, je obzvlášť významné Titovo přiznání, že se spletl, když se domníval, že je SSSR nejvýznamnějším spojencem Jugoslávie v boji proti imperialismu. Jugoslávské vojenské vedení se zhrozilo situace, kdy země nebyla zcela připravena na případnou nečekanou agresi a sovětské síly by dosáhly Rijeky za pouhé tři dny. Následně byla provedena rozsáhlá reforma armády.