Osmihodinové pracovní podmínky uzákonilo Československo 19. prosince 1918 zákonem číslo 91, který platil až do roku 1956.

Skutečná délka pracovní doby podle něj nesměla přesáhnout čtyřicet osm hodin týdně. Vedle toho zákon stanovil povinnost zaměstnavatelů poskytnout zaměstnancům pracovní přestávku v rozsahu alespoň patnácti minut po pěti hodinách práce.

Zákon stanovil i závazné garance práce přes čas, noční práce a zásad zaměstnávání mladistvých. Rovněž byla ustanovena nepřetržitá přestávka v práci jednou týdně alespoň 32 hodin, zpravidla připadající na neděli. Volná neděle byla už od roku 1905 a po válce k ní přibylo ještě sobotní odpoledne.

Pokračující snahy o zkrácení pracovní doby vedly k vytvoření nového zákoníku práce roku 1956, který snížil nejvyšší počet pracovních hodin z dosavadních 48 hodin na 46 hodin týdně a mladistvým zaměstnancům do 16 let stanovil pravidelnou pracovní dobu do maxima 36 hodin týdně. Změny měly zajistit vyšší produktivitu práce a zdravý vývoj mládeže. Návrh tohoto zákona projednal a schválil rozpočtový a hospodářský a výbor zdravotní ve společné schůzi, konané dne 17. září 1956. Zákon začal platit 1.10. 1956 a platil až do roku 2006.

Z historie pracovní doby

Délce pracovní doby je věnována pozornost po celé 20. století. Pracovní doba se zkracovala v celé Evropě i v poválečném období. Změny v délce pracovní doby nejdříve iniciovaly vlády, později odbory. Mnoho změn zapříčinily také důvody zdravotní, sociální a hospodářské. Ještě na počátku 18. století pracovali dělníci v průmyslu až 16 hodin denně, roční rozsah pracovní doby činil přes 3000 hodin. V první polovině 19. století už byla pracovní doba 12 až 14 hodin, před první světovou válkou se pak ve většině států pracovalo 10 až 12 hodin denně.

V 80. letech 20. století proběhla vlna zkracování pracovní doby právě pod heslem vytvoření nových pracovních míst. Výsledek však nebyl nijak významný, proto se od podobných pokusů načas ustoupilo. V 90. letech se problém redukce pracovní doby a jejího vlivu na nezaměstnanost opět vrací a současně se rozšiřuje o další rozměr flexibilitu organizace pracovní doby.

Se vstupem Česka do Evropské unie se harmonizovalo české pracovní právo s evropským a z toho důvodu se opět týdenní pracovní doba zkrátila z maximálního rozsahu 43 na dnešních 40 hodin týdně. Od roku 2001 se totiž přešlo na "čistou" pracovní dobu, kdy se do pracovní doby již nezapočítávají přestávky na jídlo a oddech. Pracovní doba se snížila o 2,5 hodiny týdně, tedy o 30 minut za každý den. Tím se Česko zařadilo do nejširší skupiny evropských států s tímto standardním pracovním týdně.