<< zpět na kategorii "Budovatelé totality"

Byl zakládajícím členem Komunistické strany Československa a následně komunistickým ministrem kultury a informací. Patří k největším viníkům justičních vražd a zločinů padesátých let minulého století.

Podřízený komunistické internacionály

Václav Kopecký se narodil jako třinácté dítě ve velké rodině malého živnostníka, funkcionáře Sokola. V jednom stranickém rukopise se píše, že v této české vlastenecké rodině žila „tradice buditelského loutkáře Matěje Kopeckého, praděda soudruha Václava Kopeckého“. Po studiích na gymnáziu se Kopecký zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Studia nedokončil. Byl zakládajícím členem KSČ a po celá 20. léta patřil k těm mladým funkcionářům a novinářům, kteří vše podřizovali zájmům Komunistické internacionály, ke skupině K. Gottwalda, která se dostala do vedení KSČ na jejím V. sjezdu v únoru 1929.

Už ve 30. letech plnil úlohu informátora Kominterny a sovětských vedoucích míst o situaci v KSČ a v Československu vůbec. Zároveň byl známý řadou ostrých vystoupení proti každému, kdo jen trochu zapochyboval o správnosti politiky Sovětského svazu a Komunistické internacionály. Pro Gottwalda byl nepostradatelný. Sám na to jednou vzpomínal:


 „Klema uměl krásně rozdělovat role. To my jsme Klemu nechali a dělali jsme za něj tu špinavou práci. Klema dělal mudrce, ale vynadat, to jsem dostal za úkol já. Někdy Klema jen mrknul a už jsem věděl, o co jde.... „


Od listopadu 1938 byl v moskevské emigraci, v níž věrně sledoval a spoluvytvářel politiku Gottwaldovy skupiny. Účastnil se jednání komunistů s Benešem v Moskvě v prosinci 1943 i moskevských jednání o vládě a jejím programu v březnu 1945. Do Prahy se vrátil 10. května 1945 jako ministr informací. Tuto funkci zastával do roku 1953, potom byl rok ministrem kultury a po roce 1954 byl místopředsedou vlády.

Po II. Světové válce

Během třetí republiky (1945-1948) se snažil ze všech sil budovat demokratickou fasádu svěřeného ministerstva (např. mezi přední úředníky ministerstva patřili spisovatelé Ivan Olbracht a Vítězslav Nezval). Pán nad papírem, tiskem i rozhlasem – ne nad myšlenkami, jakkoliv toužil i po této metě - se vydatně spoluzasloužil o postupnou sovětizaci třetí Československé republiky. Po únorovém puči (1948) význam i styl činnosti jím řízeného ministerstva začal připomínat působení někdejšího Goebbelsova úřadu.

V komunistické straně patřil v letech 1945 - 1953 k lidem s rozhodující mocí (spolu s Gottwaldem, Širokým, Zápotockým, Dolanským, do určité doby i se Slánským, později s Čepičkou). Podílel se na přípravě, ideologii i propagandě politických monstrprocesů se členy nekomunistických stran, s katolickým duchovenstvem i s "nepřáteli uvnitř komunistické strany". Svými konstrukcemi a vymýšlením nejfantastičtějších historických a jiných paralel mnohokrát udivoval i otrlé vyšetřovatele StB a jejich sovětské poradce.

Na přelomu 40. a 50. let byl prvním mužem ve státě a státostraně KSČ při určování hlavních směrů řízení kultury a ideologie. Používal jak nátlaku nejhrubšího zrna, tak také osobních kontaktů. Rozdával peněžní dary, zneužíval důvěřivosti levicových intelektuálů a mnohokrát si nasadil tvář všechápajícího liberála. Ve skutečně nápadité kombinaci metod ničení české kultury se odlišoval od svého nejvážnějšího konkurenta na tomto poli, G. Bareše, jehož likvidační metody byly jednostranně hrubé a daleko primitivnější.

Kopeckého propaganda

V plné integritě s veškerou svou činností se Kopecký snažil ovlivňovat historické vědomí národa. Roku 1951 vydal knihu Třicet let KSČ, která spoluvytvářela ovzduší politických monstrprocesů a snažila se dokazovat jejich logičnost a oprávněnost. Popularizoval stalinskou teorii o zostřování třídního boje a o potřebě bdělosti proti nepřátelům uvnitř komunistické strany - agentům buržoazie. V nenávistné interpretaci historie pokračoval i v druhé polovině 50. let. Ještě rok před Kopeckého smrtí vyšla jeho kniha ČSR a KSČ, snůška pomluv nejenom na nekomunistické politiky, ale i na ty komunisty, kteří se stali obětí stalinského pojetí komunismu.


Po Kopeckého předčasné smrti bylo po něm pojmenováno holešovické Strossmayerovo náměstí, aby se po necelých dvou letech znovu vrátilo ke svému tradičnímu jménu.


Zdroj: Libri.cz