Na podzim 1989 jsme již všichni cítili, že se něco musí s režimem stát. Přes všechny snahy o společenský dialog jsme zůstali poslední zemí tehdejšího soc. bloku, kde se o nutných a potřebných reformách společnosti stále jen hovořilo, nikoli jednalo (vedle diktátorského Rumunska kde se ovšem hovořit -a to ani doma- nemohlo). Ovšem události Listopadu přišly - z mého osobního příběhu - tak náhle a proběhly pro mne s takovou rychlostí, že jsem najednou měl problém je bezezbytku obsáhnout.

Žili jsme tehdy s rodinou v Praze. Přesně v tuhle dobu jsem se pokoušel o změnu zaměstnání v souvislosti s naším stěhováním zpět na Moravu, do Zlína. Na pondělí 20/11 jsem měl vybránu dovolenou a dohodnuta jednání na několika místech tam. Nic významného netuše, odjel jsem tak v sobotu 18/11 brzy ráno z ještě klidné Prahy na Moravu. Až zde, z vysílání RFE / Hlasu Ameriky jsem se postupně dozvídal skutečný běh událostí...

Ve Zlíně pak má jednání o práci proběhla ve značně odtažitém duchu: prostě osudově jsem přijel ve zcela nevhodnou dobu (!). Každého -ovšem za zavřenými dveřmi- zajímalo něco jiného, to co se v Praze děje. V ono pondělí se vše ale teprve pomalu probouzelo, navenek nic nepřipomínalo nijaký posun. Snad jen noviny, vyprodané pondělní vydání Svobodného Slova, které jediné a první (jako oficielní periodikum) u nás napsalo bez obalu co se děje, to zde lidi aktivizovalo. Cesta vlakem za rodinou nazpět v pošmourném pondělním odpoledni byla pro mne nekonečná. Do Prahy jsem přijel ale již jako do jiného města. Tatam byla šedá a nehezká zákoutí, lidé jak by ožili, najednou kdejaký kousek sklené výplně v Metru či ulice byl něčím polepen, město žilo provozem i ve večerních hodinách... Přitom se jednalo o rozdíl vlastně jen dvou dnů. Hned v úterý jsem začal podnikat výpravy do ulic, fotografovat tu náhle probuzenou naději v nás, kde strach najednou zmizel.

V tu dobu jsem měl šťastnou shodou okolností vypůjčenu filmovou kameru 8mm. Stihnul jsem se ještě předzásobit filmy (včetně těch do fotoaparátu) a začal na vlastní pěst dokumentovat tu proměnu společnosti, města, lidí, kteří najednou věděli, co je třeba udělat. Na sobotu 26/11 byla svolána čerstvě vzniklým OF manifestace na Letenské pláni, na kterou jsem šel spolu s tisíci lidmi pěšky od stanice metra Malostranská. Při této cestě jsem prostě fotil, to co se dělo, věděl jsem a cítil jako všichni kolem mne, čeho jsme konečně v našem prostoru přímými účastníky, je to zásadní pro náš další život. Ten šťastný - a zásadní - kolotoč našich novodobých dějin trval vlastně jen 10 dní: Federální shromáždění 29/11 schválilo vypuštění z ústavy odst. deklarující KSČ vedoucí úlohu ve společnosti.

Po více než 40-ti letech se stalo to, čemu jsme již někteří vůbec nevěřili... Z dnešního pohledu, co jsem po letech vlastně poprvé oživil všechny tyhle fotografie, vytvořené naprosto spontánně, doufám, že se mi aspoň zčásti podařilo zachytit neopakovatelnost a jedinečnost této doby.