Josef Černý (12. 6. 1903 – 11. 7. 2002) byl Státním soudem v roce 1950 odsouzen za protistátní činnost k těžkému žaláři na doživotí. Strávil celkem 5291 dnů ve věznici v Chrudimi, v Pardubicích, v Litoměřicích, na Pankráci, na Borech, v Leopoldově, na Mírově a ve Valdicích. Po více než 14ti letech byl v roce 1964 podmínečně z vězení propuštěn. Z jeho vyprávění stojí jistě za to si přečíst svědectví o vyšetřovacích metodách bývalé Státní bezpečnosti.

Výslech na StB

Zatčen jsem byl v pondělí 19. července 1949 v kanceláři nádražní restaurace v Kolíně, kde jsem tehdy pracoval. Naložili mě do auta, projeli Přeloučí a zastavili před hotelem Libuše u nádraží v Pardubicích, kde tehdy měla Státní bezpečnost své sídlo. Bezděčně jsem si vzpomněl, že tu byl před válkou hodinový hotel plný pasáků a prostitutek. V padesátých letech dostala tato budova nové nájemníky…

„Vystupte!“, ozval se ostrý povel. Poznal jsem, že to platí pro mne, protože mě vytahovali z auta. Odvedli mě do prvního poschodí k určenému referentu StB. Jmenoval se Ladislav. Tehdy se estébáci oslovovali křestnímu jmény. Byli tam dva, asi se vzájemně hlídali, aby jeden nemohl zatčenému pomoci.

Posadili mě do rohu místnosti na připravenou židli. Chvíli mě okukovali a utrousili několik ironických poznámek. Potom vtrhlo do místnosti asi deset chlapů a začal výslech.

Na uvítání jsem dostal ránu do žaludku, až jsem ztratil dech.Když jsem po té ráně na solar pomalu vstal, dostal jsem pro změnu kopance s výhrůžkou, abych odpovídal na otázky, které mně budou kladeny. Byly to primitivní otázky a moje odpovědi byly negativní. Fyzický nátlak se stupňoval.

„Vyzujte si boty!“, štěkl na mě jeden z vyšetřovatelů. Odmítl jsem a žádal slušné zacházení. Vrhli se na mě, povalili na zem, vzali boty a přinesli židli, na kterou mě vkleče přivázali. Zavázali mě oči a kladli otázky. Po každé otázce mě uhodili do holých chodidel nějakým gumovým předmětem, na jehož konci byly zavěšeny kovové kuličky. Údery to byly silné a prudké, nesnesitelně bolestivé, pokud zasáhly kotník nebo prsty u nohy.

Stále jsem odporoval nesmyslným obviněním ze špionáže a velezrady. Občas jsem dostal ránu do chodidel. Tak to pokračovalo v pravidelných intervalech. Vyšetřovatelé se střídali, unavení odcházeli za občerstvením, noví nastupovali. Marně jsem si vzpomínal na vyšetřovací metody gestapa, ale rány do chodidel neustávaly. Šílená bolest mě přiváděla na pokraj mdloby.

To přece už musel někdo vyzkoušet! Přece na to nepřišli dnes, myslel jsem si. Že by heslo „ Sovětský svaz náš vzor“ platilo i tady?

„Jen mu dej, stejně živej nevyjde!“ Pronikavá bolest přecházela v tupost a přestával jsem rány cítit. Byl to zvláštní stav: snažil jsem se vnímat, dokonce jsem slyšel z dálky i nějaké hlasy, ale nebyl jsem schopen pohybu. 

„Už ho nech! Podívej, má toho dost!“

Náhle mě čtyři ruce uchopily a postavily na nohy. Vykřikl jsem bolestí a zhroutil se znovu na podlahu. Posadili mě a začali mluvit mírným hlasem. Jeden z vyšetřovatelů si sedl na židli vedle mne a mluvil potichu a vlídně. Pohlédl jsem na něj a viděl na klopě jeho kabátu sokolský odznak. Sokolů jsem si vždy vážil. Poznal na mně změnu a umínil si, že toho využije. Druhý vyšetřovatel záměrně odešel.

„Tady máš tužku a papír a napiš všechno po pořádku. Všechno, co víš. Co jste dělali a s kým ses stýkal.“

„Nebudu nic psát! Všechno, co jsem věděl, jsem vám už řekl!“

Zavolal na chodbu. Za okamžik přišel chlap jak hora a v ruce svíral důtky. Zavázal mě oči, sedl si naproti a začal bít. V pravidelných intervalech mně „masíroval“ důtkami kotníky pro změnu na rukou. Marně jsem ruce schovával. Vždy je násilím roztáhl a udeřil. Trvalo to dost dlouho. A cítil jsem, jak mně ruce otékají. A zase jsem se dostal na okraj mdloby.

„Tak co, budeš už psát?“

Postavil se proti mně jako mstitel. Už jsem vám řekl, že nemám co psát. Dostal jsem tvrdý políček. Spíš to byla hospodská facka, až mně z nosu vystříkla krev. Odešel a dvoumetrový buldog začal opět s masáží kotníků. Za poměrně dlouhou dubu, alespoň měn se tak zdálo, přišli dva estébáci, vzali mě pod pažemi a protože jsem se nemohl udržet na nohou, pomalu mě sváděli, spíše snášeli k autu, stojícímu na dvoře. Auto se rozjelo k pardubické věznici.

Hodiny ukazovaly 8,35. To jsem byl tedy u prvního výslechu celých 23 hodin. Dostal jsem se na celu č. 3, což byla samotka velikosti asi 160 x 300 cm. Vpravo od dveří byl turecký záchod se dvěma špinavými železnými šlapkami. Na opačné straně ležel na zemi ještě špinavější slamník se dvěma potrhanými dekami..S nechutí jsem si lehl na špinavý slamník, přikryl se dekou . Byl jsem k smrti unavený a vyčerpáním jsem okamžitě usnul. Probudil jsem se údery věžních hodin. Odbíjely čtyři a do cely se prodíraly paprsky nadcházejícího dne. To jsem musel spát téměř celý den. Měl jsem šílený hlad velkou žízeň. Pokusil jsem se vstát. Došlápl jsem na nohy, ale bolestí jsem se zhroutil. Chodidla podlitá krví nesloužila. Potřeboval jsem se napít a tak jsem se pomalu plazil k tureckému záchodu. Z roury vycházel strašný zápach. Chtělo se mi zvracet, ale v žaludku jsem nic neměl. Podařilo se mně zmáčknout knoflík a voda začala pomalu téct. Jen jsem si trochu smočil rty a zchladil kotníky u rukou. Když jsem si uvědomil, co mě čeká, začal jsem se bát. Třásl jsem se po celém těle. Za chvíli někdo zabouchal na dveře cely a dozorce mě odváděl do umývárny, kde jsem se u železného koryta trochu napil, smyl si krev z tváře a ochladil kotníky u rukou. Šel jsem zpět do cely jako bych se učil chodit. Za necelou hodinu mně jeden z vězňů s dozorcem podal snídani: šálek s černou kávou a krajíčkem chleba. Po obědě a večeři jsem si mohl lehnout a usnul jsem. 

V noci si pro mne opět přijeli. Bylo pět minut po půlnoci. 

„Napíšete podrobný životopis“. A tak jsem sedl ke stolu a psal. Stále byli s něčím nespokojeni. Převzali mě dva příslušníci, které jsem doposud neznal. Byli z Brna a začali psát protokol a nestačil jsem se divit z čeho jsem vůbec obviněn. Psaní protokolu trvalo celou noc a skončilo v 9 hodin ráno. Chtěli, abych vše podepsal. Tím bych si vlastně podepsal trest smrti a proto jsem podpis odmítl. 

Povalili mě na železnou postel, zavázali oči a začala opět masáž chodidel důtkami se železnými kuličkami. To však nebylo všechno. Přivázali mě, že jsem se nemohl pohnout, a na čelo mně začala kapat voda. Co kapka, to rána. Bylo to k nevydržení.

„Tak podepíšeš?“ Trochu jsem zakýval hlavou. Odvázali mě, strčili pero do ruky a já se podepsal.

„No vidíš, a máme to za sebou. Tos to nemohl podepsat hned? Bylo by to všechno jednodušší." A odvezli mě do chrudimské věznice.