Vysočanský sjezd byl v pořadí XIV. a od počátku příprav se o něm hovořilo jako o sjezdu mimořádném. Připravoval se už z počátku Pražského jara. Reformátorské komunistické křídlo od něj čekalo jasné schválení nových idejí, zatímco jiná komunistická skupina se ho obávala. Vysočanský sjezd se měl konat v září, ale byl narušen vstupem vojsk 21. srpna 1968.

Krátce před půlnocí 20. srpna roku 1968 oznámil předseda vlády Oldřich Černík členům předsednictva KSČ Alexandru Dubčekovi a ostatním, že vojska Varšavské smlouvy překročila naše státní hranice a postupují dál na československé území. Krátce na to reagovalo tehdejší předsednictvo KSČ většinou svých členů významným prohlášením, v němž bylo řečeno, že se tak stalo bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády, prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů. Bylo řečeno, že je to čin, který odporuje mezinárodnímu právu, že je to hrubé porušení vzájemných vztahů. To vše se vzápětí dozvěděli občané z rozhlasu a televize.

Dopoledne následujícího dne vojska obsadila budovu předsednictva vlády zatkla a posléze internovala předsedu vlády Oldřicha Černíka, generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka, předsedu parlamentu Josefa Smrkovského, předsedu Národní fronty Františka Kriegla a další. Jejich zatčením a internací měl být vytvořen prostor pro ustavení tzv. dělnicko-rolnické vlády, která se měla zmocnit řízení země. Ideologie invaze byla světu předkládána jako ochrana socialismu před kontrarevolucí, dokonce jako odpověď na výzvu o pomoc, kterou se na vlády tehdejších socialistických států údajně obrátili „věci socialismu věrní straničtí předáci a státní činitelé Československa“. Tak hovořilo prohlášení vlád pěti zemí, jejichž armády se invaze zúčastnily.


Mezi tím se k prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi dostavili představitelé konzervativního křídla, kteří pomáhali nastolit tuto situaci – Alois Indra, Drahomír Kolder, Vasil Bilak a Jozef Lenárt a naléhali na prezidenta, aby jmenoval dočasnou vládu, v níž měl být také jmenován ministrem průmyslu Antonín Kapek. Tato vláda měla zavést pořádek a hlavně vstoupit do kontaktu s představiteli zemí, jejichž vojska byla na našem území, aby vše legalizovala. Prezident však tento krok oddálil kvůli absenci dosavadních vládních představitelů.
Svůj názor na vstup vojsk však během dne velmi kategoricky projevili občané republiky bez rozdílu věku a povolání. Spontánně a rozhodně odsoudili okupaci a na Staroměstském a Václavském náměstí pod namířenými kulomety vysvětlovali vojákům, že u nás žádná kontrarevoluce není. Přijíždějící tanky začaly ostřelovat domy a také památnou budovu Muzea na Václavském náměstí.

Už 21. srpna odpoledne se sešla skupina pražských delegátů zvolených na připravovaný 14. sjezd KSČ, aby se poradili, co a jak udělat v nastalé krajně dramatické situaci. Dospěli k závěru, že je nezbytné svolat mimořádný sjezd KSČ, který by zaujal stanovisko k událostem. V podmínkách, kdy země byla zaplavena vojsky Varšavské smlouvy, kdy byli internováni přední státní a straničtí činitelé, takřka přes noc z 21. na 22. srpen byl mimořádný sjezd – díky krajnímu nasazení pracovníků a funkcionářů pražského městského výboru KSČ – zorganizován. Konal se v jednom z průmyslových závodů ČKD-ELEKTRO v pražských Vysočanech, chráněn jeho dělníky a zaměstnanci. Proto je také nazýván sjezdem vysočanským. Sešlo se na něm od rána 22. srpna přibližně 1300 již dříve zvolených delegátů. Během tohoto dne přijal sjezd rázné odsouzení invaze, zabránil ustavení dělnicko-rolnické vlády, vyslovil požadavek návratu zatčených představitelů země, vyslovil souhlas se započetím reformního procesu, vyzval k jednotě českého a slovenského národa, zvolil nové politické orgány strany včetně ústředního výboru, přičemž se zbavil konzervativních a zprofanovaných činitelů, oslovil demokratické síly světa a vyzval je k podpoře našeho odporu, usnesl se na celostátní generální stávce na protest proti okupaci Československa cizími vojenskými silami. Byly zvoleny nové politické orgány strany včetně ústředního výboru, které se staly pro tu dobu významnou sjednocující a organizující silou na celém území republiky.
Prvním tajemníkem byl znovu zvolen A. Dubček, byli zvoleni noví členové, stoupenci progresivní politiky.

Moskva byla nucena hledat nové způsoby, její reakce byla okamžitá. Celý obrodný proces byl důrazně potlačen a prezident Svoboda byl přizván k jednání a pozval si k němu bz schválení Národní fronty, vlády i parlamentu bývalé vedení KSČ odvolané vysočanským sjezdem - Piller, Biľak a Indra, kteří jednali jako zástupci československého lidu. V Moskvě se u jednoho stolu sešli představitelé okupační mocnosti Brežněv, Kosygin a další s „představiteli“ naší země – ve starém složení. Výsledkem jednání  byly tzv. moskevské protokoly, sledující především sovětské zájmy, dokumenty, které pak na mnoho let znamenaly bezvýhradné podřízení Československa záměrům SSSR. Byly anulovány výsledky vysočanského sjezdu, poté byla přijata smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území, jenž trval přes dvacet let...
Nastala doba normalizace. Proběhly kádrové čistky, vyhlásil se konsolidační program a vyšla politická hvězda Gustava Husáka...

zdroj: listy.cz