Vznik NDR

Ve východním Berlíně byla 7. října 1949, vyhlášena Německá demokratická republika (NDR, „východní Německo“, v německy mluvících zemích i jinde běžně DDR - Deutsche Demokratische Republik).

Vznik tohoto "lidově demokratického" komunistického státu na území sovětské okupační zóny Německa a východního sektoru Berlína vycházel z neúspěchu z druhé světové války i z vyhlášení SRN.

Po skončení války bylo Německo na základě Jaltské dohody rozděleno do čtyř okupačních zón spravovaných Británií, Francií, USA a Ruskem a ustanovena denacifikace a demilitarizace Německa. Berlín byl rozdělen do čtyř sektorů. Postupně docházelo ke zvyšování napětí mezi mocenskými bloky.

Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy Sociálně demokratické strany (SMAD) v jednotlivých zemích. SMAD sloužily v jednotlivých resortech jako správy a hospodářství i jako zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V sovětské okupační zóně byla v září provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům.

V září 1949 byla vyhlášena Německá spolková republika a jako reakce na tento čin, byla 7. října 1949 vyhlášena se svolením sovětského vedení Německá demokratická republika. Jejím první prezidentem se stal Wilhelm Pieck, předsedou vlády Otto Grotewohl. Současně byla založena Národní fronta demokratického Německa sdružující všechny strany a masové organizace.

Ačkoli NDR nesla ve svém jménu přívlastek demokratická, mohli si její obyvatelé o politických svobodách a hospodářské prosperitě svých západních sousedů nechat pouze zdát. Východní Německo bylo již od počátku budováno jako komunistický stát s politickým monopolem Jednotné socialistické strany Německa.
Dle odhadů bylo mezi lety 1949 až 1989 z politických důvodů zatčeno 200 tisíc až 250 tisíc lidí.

Berlínská zeď

Symbolem země se stala berlínská zeď, která od srpna 1961 bránila útěku východních Němců do demokratického a hospodářsky vyspělejšího Západního Berlína.

15. července 1961 dementuje na své tiskové konferenci Walter Ulbricht jakékoliv úmysly hranici v Berlíně uzavřít. K finálnímu rozhodnutí došlo především z iniciativy N. S. Chruščova na setkání nejvyšších představitelů Varšavské smlouvy v Moskvě 3. až 5. srpna 1961. 11. srpna 1961 poté schvaluje Lidová komora NDR moskevská usnesení a 12. srpna 1961 uzavírá ministerská rada NDR usnesení o nasazení ozbrojených sil země na hranicích v Berlíně a o jejich uzavření. Západní informační služby byly o plánech sovětského bloku informovány, byly však překvapeny jejich rychlým převedením do praxe.

160 kilometrů dlouhá betonová bariéra, která se stala také jedním z hlavních symbolů studené války, byla ostře střežená. Přesto snahám o útěk úplně nezabránila. Při pokusu dostat se přes ni pohraničníci zabili nejméně 74 lidí (podle některých údajů až 136) a zranili dalších asi 120.

K pádu berlínské zdi došlo 9. listopadu 1989, kdy východoněmecké vedení nechalo natrvalo otevřít jednotlivé přechody. Do dnešní doby se z tohoto symbolu studené války zachoval pouze jeden větší zachovalý úsek.

Berlínská zeď v nákresu

Stasi

Nechvalně proslulo také východoněmecké ministerstvo státní bezpečnosti neboli Stasi.

Tajnou službu NDR založila sovětská okupační správa v únoru 1950 po vzoru sovětské tajné služby NKVD. Na podzim 1989 zaměstnávala Stasi na 90 tisíc lidí, dalších až 200 tisíc tvořilo síť jejích agentů a spolupracovníků. Šest let po založení Stasi vznikla Národní lidová armáda jako reakce na založení západoněmeckého Bundeswehru. Ozbrojené složky existovaly v NDR od začátku 50. let, formálně to však byli policisté, kteří bydleli v kasárnách a prodělali vojenský výcvik. Velitelství Stasi sídlilo ve Východním Berlíně v Normannenstrasse, významné centrum bylo také v Lichtenbergu a mnoho dalších poboček sídlilo v různých částech města.

Stasi byla široce uznávána jako jedna z nejefektivnějších výzvědných organizací na světě.

Trabant ze Zwickau

Snad nejznámějším východoněmeckým produktem se stal vůz značky Trabant, vyráběný automobilkou Sachsenring v saském městě Zwickau.

V předválečném období patřila továrna automobilce Horch, která se zabývala výrobou luxusních vozidel. Po 2. světové válce však továrnu zabrali Sověti a po krátkou dobu se v továrně vyráběly rovněž typy vozů vycházejících z předválečného vozu DKW F8. Jejich výroba byla ovšem převedena do automobilky AWZ v Eisenachu, kde se z nich v roce 1956 zrodil automobil s pojmenováním Wartburg.

Trabant byl prvním velkosériově vyráběným automobilem s karoserií z duroplastu. Díky své spolehlivosti, jednoduché konstrukci a relativně nízkým provozním nákladům si získal oblibu nejen mezi motoristy v bývalé NDR, ale i v zahraničí.

Začátkem roku 1954 dostala automobilka konkrétní zadání ze strany státu – připravit do výroby malý vůz, jehož hmotnost se bude pohybovat kolem 600 kg, výrobní cena nepřesáhne 4 000 marek a především bylo požadováno dokončení vývoje duroplastu pro použití ve velkosériové výrobě. Takto vznikl předchůdce Trabanta – model P 70, mezityp, jehož bylo od roku 1955 do roku 1959 vyrobeno přibližně 36 000 kusů.

Tento počet byl dostačující k dokonalému vyzkoušení převratné hmoty, která byla směsí odpadu z bavlny se syntetickou pryskyřicí. Následné vývojové práce na zcela novém vozu Trabant mohly probíhat díky získaným zkušenostem mnohem rychleji.

7. listopadu 1957 odstartovala výroba předsérie modelu Trabant P 50, označovaného též Trabant 500. Do konce roku bylo vyrobeno prvních 50 vozů, které mimo jiné nesly na přední kapotě ještě stále logo AWZ, které bylo používáno až do roku 1958, kdy došlo ke sloučení dřívější firmy Horch a Audi v největšího výrobce automobilů v NDR – "VEB Sachsenring Automobilwerke Zwickau".

Výroba trabantu trvala až do dubna 1991. Do tehdejšího Československa se začal Trabant dovážet začátkem šedesátých let, stal se předmětem mnoha vtipů, v NDR však byl nedostižným snem - zájemci na něj čekali roky v pořadníku.

Vyrobilo se ho na 2,8 milionu kusů, prodával se i v dalších zemích východního bloku.



Zdroj: iDNES.cz