V červnu 1958 jsem končil docházku základní školy. Protože jsem od první třídy prospíval s vyznamenáním, chtěl jsem pokračovat ve studiu na průmyslové škole a kdo ví, možná i dále. Někdy koncem zimy, dělala  naše skvělá paní třídní učitelka Mastíková seznam žáků, kteří chtějí dále ve studiu pokračovat. Hlásil jsem se tedy také. Za nějaký čas přišel k nám do třídy tehdejší  ředitel Ptáčník, předstoupil před tabuli a oznámil, že bude rozdávat tiskopisy přihlášek na střední školy. Každého žáka jednotlivě vyvolal, ten přišel ke stupínku,tam mu ředitel předal z ruky do ruky přihlášku a s úsměvem popřál hodně úspěchů.


Mne nevyvolal a když odcházel ze třídy, seděl jsem přímo u dveří, tak jsem vystoupil z lavice a ředitele oslovil : „Pane řediteli, já jsem se také hlásil na průmyslovku a mně jste přihlášku nedal“. Dodnes mám chvíle, které nastaly hluboko vryté v paměti. Ptáčník se zastavil, v očích měl vztek a nenávist (ještě dnes ty jeho hluboké oči vidím), beze slova se otočil zpět k tabuli a začal řvát a mávat před sebou rukou zaťatou v pěst : „Nemyslete si, že každý z vás kdo dostal přihlášku dostane i doporučení od školy. To tedy ne!“ A opět odcházel ze třídy. Když se přiblížil ke mně, hodil mi přihlášku  pod nohy a odešel. Bez přání úspěchu.


Přihlášku jsem zvedl, uložil do školní brašny a doma dal rodičům i s popisem průběhu předání. Po vyplnění přihlášky a odevzdání paní třídní učitelce jsme čekali na odezvu. Nečekali jsme dlouho a rodiče dostali vyjádření k mému dalšímu studiu a životní perspektivě vůbec. Kopii tohoto vyjádření s vlastnoručním podpisem ředitele Ptáčníka přikládám jako dokument tehdejší, bohudík dávno minulé doby. Podotýkám ještě, že mám dva starší sourozence, kteří se učili ještě lépe než já, ale oni také jít studovat nesměli, přestože moc chtěli.


Na vysvětlení pro mladší ročníky, já a moji sourozenci jsme potomci Pavla Nesvadby, který byl režimem v roce 1951 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s firmou VINOPA. Tento proces sloužil k zastrašení obyvatel širokého okolí, kde měla v té době nejsilnější pozici ČSL, což  potřebovala tehdejší vládnoucí strana změnit. Přesto, že nebyla pracovníkům VINOPY trestná činnost  prokázána, byli odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody. Náš tatínek se vrátil domů po 5apůl letech prožitých v jáchymovských lágrech v srpnu 1956, takže výše popsaný příběh se stal po takřka dvou letech, kdy už žil zase s námi. Zloba a komunistická zvůle však pokračovala i nadále. Komunisté neznali a neznají slitování.


V devadesátých letech minulého století byla v jednom periodiku zveřejněna vzpomínka na Ant.Ptáčníka, kde bylo dokonce psáno, že byl demokrat. Z vlastních zkušeností s čistým svědomím prohlašuji, že Ptáčník byl  oddaným a všehoschopným vykonavatelem nejhrubší komunistické zlovůle, která v padesátých letech minulého století panovala. Výše popsaný příběh moje slova potvrzuje. Vše se odehrálo přesně jak to popisuji.

Písemné vyjádření ředitele školy ze dne 13. 3. 1958 na podání mé žádosti ke studiu.