Sovětští vyjednavači byli vždy proslulí  neústupností, trpělivostí a neskonalou vůlí udržet dialog na základě své vlastní argumentace pouze v jimi vymezeném rámci. Českoslovenští komunističní pohlaváři jim vycházeli vždy vstříc a na jejich hru přistoupili. Nová československá delegace musela zaběhlý stav jednání otočit a na stole udržet to jediné základní téma.


12. prosince 1989 předložil náměstek ministra zahraničních věcí Evžen Vacek ministru návrh postupu expertní skupiny při jednáních o otázkách pobytu a odchodu sovětských vojsk z Československa. Návrh obsahoval jak opatření tak jejich východiska včetně neplatnosti smluv o dočasném pobytu sovětských vojsk, odmítnutí Brežněvovy doktríny omezené suverenity, nutnosti vyjasnění otázek počtu sovětských vojáků i výzbroje, zdůraznění, že neexistovali a neexistují důvody, které by vyžadovaly přítomnost sovětských vojsk a jiné. 

20. prosince jednali o pobytu sovětských vojsk ministři zahraničních věcí ČSSR a SSSR J. Dientsbier a E. Ševarnadze. Hned na začátku jednání zmínil Dientsbier principiální pozici našeho státu: z právního hlediska je smlouva o jejich pobytu neplatná, protože byla uzavřena pod nátlakem, a pro oba státy, jejich národy a vztahy stejně jako pro rozvoj celoevropského procesu bude co nejrychlejší odchod jejich armády zpět do vlasti. Ševarnadze vyjádřil nezájem SSSR ponechat svá vojska na území Československa, zároveň ale zdůraznil nutnost uvažovat v celoovropském měřítku, v návaznosti na vývoj NATO, Varšavské smlouvy a načasování rozpuštění bloků. Nepřímo požádal, aby postoje a požadavky jednotlivých stran nebyly zatěžovány „vynášením“ na veřejnost.

Dientsbier zdůraznil, že československá veřejnost o této otázce hodně diskutuje a je třeba jim alespoň naznačit, že jednání povedou k určitým pozitivním výsledkům. S tím Ševarnadze souhlasil a podotkl, že při jednání budou muset jednat o mnohých detailech např. i o destabilizaci po jejich stažení a nebezpečí raket krátkého doletu rozmístěných v „západním“ Německu.

Odpověď Dienstbiera byla diplomatická, ale jasná: „Měli bychom alespoň zvážit, zda by nebylo vhodné v rámci rozhovorů udělat určité gesto, např. stáhnout menší sovětskou jednotku.“ Ševarnadze na to odpověděl nabídkou pohovořit si o zdokonalení struktury a fungování Varšavské smlouvy. Diestbier jeho poznámku přešel: „Doporučuji dát našim delegacím pokyn, aby se komise expertů sešly co nejdříve a začaly pracovat. Měli bychom určit nějaký konkrétní termín, třeba počátek ledna.“ Shodli se. 

Další diskuse se týkala přesného názvu jednání. Základní část, kterou navrhla sovětská  strana, byla jasná „jednání o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR“ bez ohledu na to, že termín „dočasný“ byl v Československu naprosto zdiskreditovaný a mělo by tedy být použito i termínu „odchod“. Ševarnadze se proti tomu rozhodně postavil a nakonec se československá strana spokojila s formulací „jednání o sovětských jednotkách umístěných v Československu“. 

`Ping-pong` s počty vojáků a termíny jejich odchodu

2. ledna 1990 se uskutečnila porada čs. expertní skupiny pro jednání s delegací SSSR v záležitosti odchodu sovětských vojsk z Československa. Ze zápisu z porady je zcela jasné, že primárním cílem je shromáždit veškeré nutné podklady a učinit opatření, která povedou k co nejrychlejšímu zahájení jednání se sovětskou stranou a odchodu jejích vojsk. 

„Bylo to neuvěřitelné. Když mi generál Ducháček, který byl za vojáky nejvyšším v naší delegaci, řekl, že opravdu po celá ta léta naše armáda neznala téměř nic z toho, kolik tu Sověti mají lidí, jakou techniku, co dělají, když pořád vrtají pod zemí, uvědomil jsem si tu hloubku závislosti naší bezpečnosti v minulých létech na jakékoliv riskantní sovětské zahraniční politice. Proč ale ten údiv, vždyť jsem již od roku 1968 věděl, že v operačních plánech sovětského velení byl český prostor v každém případě obětován.

V případě útoku se mělo postupovat na západ, přičemž český čtyřúhelník měl sloužit jako týlový prostor, čili vystavený útokům ze vzduchu. Přitom naše armáda měla dojít k Rýnu, tam měla vymezený třísetkilometrový úsek, v němž měla Rýn přejít - a přestat existovat. Proto se hlavně v šedesátých létech u nás stále konaly manévry "Vltava", při nichž naše armáda nacvičovala přechod řeky. A v opačném případě, kdyby armády Varšavské smlouvy musely ustupovat, český čtyřúhelník by byl vyklizen jako spálená země a první obranná linie měla být někde na Českomoravské vysočině.

Jako jakýsi završující  vojenský argument pro nadcházející jednání, zejména proti očekávanému tlačení celé záležitosti do závislosti na paralelně probíhajících vídeňských rozhovorech o snížení stavu amerických a sovětských sil ve střední Evropě, byl postaven náš závěr, že přece celoevropský poměr sil nemůže být odvozován ze stavu, který vznikl vojenskou intervencí proti Československu. Ten argument byl směřován též do Vídně, a nejenom proti Rusům, ale i některým západním delegacím, kterým do jejich ping-pongu s počty vojsk příliš nezapadalo nějaké náhlé stažení mnohatisícového sovětského vojenského kontingentu ze střední Evropy.“ Jaroslav Šedivý, tehdejší poradce ministra zahraničních věcí.

5. ledna 1990 informoval Dienstbiera jeho sekretariát o jednáních s ministerstvem národní obrany a odlišnostech v některých stanoviscích následovně:

1. Pokud jde o termín odchodu, FMNO navrhuje konec roku 1991. Jsou ovšem toho názoru, že v vojensko-technického hlediska odchod sovětských vojsk do konce roku 1990 je neproveditelný. Na podporu odchodu do konce roku 1991 argumentují tím, že dřívější odchod by způsobil Sovětskému svazu řadu těžkostí, což by se mohlo nepříznivě promítnout na bilateráních vztazích. Uváděli např. , že velkým problémem pro SSSR by bylo řešení humanitárně sociálních otázek pro vojenský personál a jejich rodinné příslušníky v SSSR (dislokace, ubytování atd.). Zopakovali stanovisko, že ČSLA je připravena plnit své závazky vyplývající z členství ve Varšavské smlouvě bez přítomnosti sovětských vojsk na čs. území.

2. Zástupci FMNO zprvu nepřipouštěli možnost pozitnívho vlivu stažení sovětských vojsk z čs. území na vídeňská odzbrojovací jednání. Zdůrazňovali přitom možné negativní dopady na toto negociační fórum. Upozorňovali přitom, že očekávaná odzbrojovací dohoda z Vídně zřejmě zafixuje rozmístění určitého kontingentu sovětských a amerických vojsk ve střední Evropě v rámci zemí Varšavské smlouvy a NATO. Na setkání expertů FMNO a FMZV bylo konstatováno, že tuto variantu by bylo možno v případě potřeby řešit novou bilaterální dohodou mezi ČSSR a SSSR, která by byla v souladu s mnohostrannou dohodou z Vídně.

3. Expertům FMNO bylo nutno objasnit, že v čs. pozici má jednoznačnou prioritu bilaterální jednání mezi ČSSR a SSSR jako důsledek vstupu, pobytu a odchodu sovětských vojsk je třeba řešit samostatnou dohodou.

4. Při jednání s ministrem M. Vackem by bylo vhodné připomenout, že majetkoprávní vyrovnání se SSSR jako důsledek vstupu, pobytu a odchodu sovtských vojsk je třeba řešit samostatnou dohodou.

5. Experti z FMNO byli informováni, že pan ministr Dienstbier využil přijetí velvyslance USA na vídeňských jednáních k tomu, aby prosondoval stanovisko americké vlády k odchodu sovětských vojsk z území ČSSR v kontextu americké vojenské přítomnosti v západní Evropě. Byli informování, že vedoucí americké delegace ve Vídni přislíbil projednat tuto otázku s představiteli USA.

6. Na poradě zástupců FMNO a FMZV bylo konstatováno, že k materiálu o odchodu sovětských vojsk, který je připravován pro federální vládu, neměl připomínky první místopředseda vlády J. Čarnogurský, ani ministři Klaus a Barčák.

Uniformy v převaze

Jednání československé  a sovětské expertní komise byla naplánována na 15. - 17. ledna 1990. Pro jejich přiblížení si dovolíme znovu citovat J. Šedivého: „ Vláda potvrdila v čele delegace náměstka ministra zahraničí Vacka, já jsem byl jmenován jeho zástupcem. To už byl na MZV Luboš Dobrovský, kterého jsme včlenili do delegace, a protože delegace byly čtyřčlenné, byl do ní jmenován za vojáky generál Ducháček. Pak jsme měli vedle sebe řadu expertů, vojenských, tři právníky, náměstka ministra financí, byl tam někdo za dopravu, celníky. Dohromady nás bylo asi patnáct.

Ze sovětské  strany byl ohlášen jako vedoucí  delegace náměstek ministra zahraničí I. P. Aboimov a pak náměstek ministra obrany generál A. N. Klejmenov, jeden neohlášený  generál, snad Nikiforov, další generál, velitel Střední skupiny vojsk z Milovic Vorobjov, a náměstek ministra financí SSSR V. V. Sitnin. … Přiletěli zvláštním letadlem rovnou z Milovic, už to bylo významné, že ani nepovažovali za nutné hlásit přelet. Z autobusu se před Černínským palácem vyhrnul celý regiment uniforem a několik civilistů. Měli s sebou asi dvacet generálů a plukovníků, kteří seděli za svou delegací proti nám, jako by už zpočátku mlčky chtěli vyjádřit svou převahu.

Podle očekávání hned po Vackově uvítacím projevu se Aboimov tvrdě postavil proti jednání o odchodu vojsk, odvolal se na komuniké z prosince 1989 a nastala poněkud zmatené debata, která se táhla i v odpoledních hodinách. Sověti zastávali stanovisko, že jejich mandát je zatím "jednat o tom, o čem se bude jednat". V našich replikách byly v podstatě vyjádřeny hlavní body přístupu k celé věci. Patrně poprvé slyšeli přítomní sovětští důstojníci slovo "okupace", poprvé jim někdo oficiálně řekl, že jsou v Československu považování za okupační jednotky.

Odpoledne, jak čas běžel, jednání zadrhávalo a v podstatě polarizovalo do dvou stanovisek - odchod, anebo pobyt za jiného právního režimu. Bylo asi kolem páté, Aboimov se náhle zvedl, zavřel okázale desky s papíry, které měl na stole před sebou, a prohlásil, že nemá smysl pokračovat v jednání a že se vrací do Moskvy, neboť nemůže přistoupit na naše pojetí těchto jednání. Sehrál dramatický výstup, který měl zřejmě partnera přinutit k ústupku. Žádný vyjednavač není rád, když mu partner bouchne dveřmi, chyba částečně visí i na něm. "Dobře, pane náměstku," bylo řečeno z naší strany, "pak ale máme ještě jednu variantu postupu." "Jakou?" "Československá vláda oficiálním prohlášením zveřejní svůj požadavek adresovaný sovětské vládě, aby okamžitě a bezpodmínečně začala stahovat svá vojska z ČSSR. Chcete to?"

Aboimov se viditelně  zarazil, počítal spíše s nějakou usmiřovačkou, ale toto byl útok. V té době sovětská vláda stále ještě hrála roli Varšavské  smlouvy a přátelských vztahů  s bratrskými zeměmi, a takové prohlášení by mělo povahu roztržky, zvláště po nezdařeném jednání. Aboimov byl natolik zkušený, aby si tohle všechno uvědomil. Chvilku váhal, pak si znovu sedl a rozevřel desky. A najednou se začal hledat, a také se našel, přijatelný kompromis ve formulaci. Zněla: bude se jednat "o pobytu sovětských vojsk na československém území, včetně jejich odchodu"!

Druhý  den, 16. ledna, volali hned ráno z Milovic, že přijedou až po obědě. Důvod nesdělili. Buď šli v pondělí pozdě spát, anebo v úterý dopoledne Aboimov žhavil telefon s Moskvou. Sotva jsme začali jednat, opět spustili palbu: požadovali nový statut svých vojsk v ČSSR, chtěli, abychom přistoupili na to, že jsou u nás rozmístěna v rámci Varšavské smlouvy, to bylo pro ně moc důležité, protože je čekalo jednání o sovětských jednotkách v Maďarsku. … Zároveň nás obvinili, že svými požadavky podkopáváme sovětskou pozici na vídeňských jednáních o snížení konvenční výzbroje a vojsk, a na to my už jsme měli odpověď: vidíte, že Američané chtějí snížit svá vojska v Evropě ještě navíc o 75 tisíc, a to právě v okamžiku, kdy se dověděli o našich jednáních. Takže vlastně, zamýšlíte-li upřímně to, co ve Vídni tvrdíte, že chcete snížit počty svých vojsk, naše jednání naopak vaši pozici ve Vídni posiluje. A oni zase, že proti odchodu nejsou, ale že je to třeba rozložit tak na deset let.

Asi po hodině a půl těchto jalových diskusí mne najednou, zcela naráz po jakési, byť odmítavé replice náměstka Aboimova zavalil pocit, že se u nich něco zlomilo, že ustupují. ...

Bylo tomu tak. Zřejmě sehrál roli telefon do Moskvy. Diskuse najednou začala být věcnější. Slíbili, že nám sdělí počty vojsk, údaje o výzbroji a materiálu dislokovaném na našem území. Náš termín pro vyklizení našeho území - konec roku 1990 - sice označili za nereálný, ale začali operovat již pěti léty. Nastala diskuse technická, tvrdili, že jenom pro převoz materiálu budou potřebovat 1800 vlaků, které pro malou propustnost překladiště v Čierné nad Tisou budou jezdit dva roky. Když generál Ducháček řekl, že podle našich propočtů by jim mělo stačit 800 vlaků a 6 až 7 měsíců, vyletěl sovětský generál Nikiforov a nazval tato čísla "dětskými propočty". A to jsem poprvé viděl, jak se rozčílil generál Ducháček: "Jak to, že dětské propočty? Máme stejné tabulky, stejný systém ... Kdybychom se rozcházeli o 10 %, budiž, ale o víc jak sto procent?" Aboimov viděl, že jeho generál přestřelil, tak ho přede všemi pokáral.

V zahraničí byl ohlas všelijaký, tradičně tam odmítali porozumět našim problémům. Britské Times napsaly zdrženlivě: "Československé  rozhodnutí, které dalo tak krátkou lhůtu, západní diplomaty překvapilo. Může ovlivnit jednání o konvenčních silách ve Vídni ..." Britové se obávali, aby Sověti nepodmínili svůj odchod z Československa stažením adekvátního počtu britských a francouzských jednotek z Německa, takže ani nepochopili náš důraz na dvoustranný charakter celého problému. Američané naopak naše jednání přivítali, protože, upřímně řečeno, jim to dávalo možnost stažení většího počtu jednotek z Evropy, na což již dlouho tlačit americký Kongres. A Krasnaja zvezda tvrdě varovala před rychlým odchodem sovětských vojsk, neboť prý to povede k narušení stability v Evropě. V Moskvě ještě dlouho nechtěli pochopit, že ve střední Evropě dochází k principiální změně.“

Nekompromisní formulační kompromis

16. ledna 1990 přijal ministr zahraničních věcí J. Dienstbier náměstka ministra zahraničních věcí SSSR. Vycházel ze stanoviska, který pro tuto příležitost shrnul L. Dobrovský v sedmi bodech:

1. Formulace v komuniké o jednání se Ševarnadzem byl náš formulační kompromis. Z celého jednání vyplývalo, že naše výchozí pozice je:

a) nulita smlouvy o pobytu

b) požadavek rychleného odchodu

c) datum: konec roku 1990.

Naše dobrá vůle při formulaci je nyní použita proti nám. To není solidní jednání.

2. Jediný výsledek, který je pro nás přijatelný je úplný odchod vojsk do konce r. 1990 a konec první fáze do voleb. Tím bude vyrovnána naše nyní nerovná suverenita. Evropská ekvivalence může být projednávána teprve až potom.
3. Jakékoliv oddalování a protahování jednání jen ztíží vaši situaci. Budete mít méně času na odsun, dostanete se do technických potíží.
4. Situace, kterou řešíme, je nenormální z viny SSSR. To vaše vláda uznala. Směrujeme tedy k obnově normality a nelze tedy operovat současným stavem jako východzím.
5. Argumenty obrany proti německému revanšizmu jsou politická antikvita. Nezapomeňte, že jimi právě se argumentovalo při intervenci.
6. Pokyn k odchodu je třeba dát ještě na tomto jednání.
7. I nevýrazné výsledky jednání budou bezesporu důvodem k vážnému znepokojení čs. veřejnosti. Ta jednoznačeně očekává, že SSSR splní svou povinnost a vojska urychleně odvolává


Jedna z posledních odpovědí Aboimova  byla: „Veškeré myšlenky, které jste přednesl, předám našemu vedení. Nechceme vytvářet těžkosti, chceme najít vzájemně přijatelné řešení. Chtěli bychom, aby se braly v úvahu nejen bilaterální, ale i multilaterální faktory. Vídeňská jednání nezmiňujeme jen z taktických důvodů. Jsme zainteresováni na rozvoji helsinského procesu. Celý svět ví o našich odzbrojovacích iniciativách. Mám jen pochybnosti, zda Američané udělají nějaká gesta v souvislosti s odchodem našich vojsk z Československa, protože zatím na naše jednostranná opatření neodpověděli.

Musíme najít  řešení, která by obě  naše země uspokojilo, ale zároveň  nepoškodilo kolektivní pozice ve Vídni..... Hlavní problém nevidím jen v technické stránce, část vojska může odejít po vlastní ose. Mnohem závažnější je infrastruktura doma, která nebyla a není ještě připravena.“

Gorbačov versus Havel

Na moskevských jednáních od 6. února 1990 čekala naši delegaci ještě větší převaha uniforem než v Praze. J. Šedivý řekl k jednáním následující:

„Sovětská delegace na nás tenkrát vyzkoušela snad všechny polohy vyjednávání, od zastrašování až po pokus vyvolat v nás jakýsi pocit kolegiality s jejich problémy. Ale v tomto případě měl Dobrovský dojem, že Aboimov nehraje obvyklou diplomatickou roli, ale že vyjadřuje skutečné starosti a obavy sovětského vedení. A navrhl řešení, hodné vídeňského kongresu z roku 1815: ať do jednání vstoupí Gorbačov a osobním dopisem požádá prezidenta Havla o prodloužení termínu odchodu sovětských vojsk do 30. června 1991. Nato bylo jednání přerušeno a Dobrovský s generálem Ducháčkem odletěli odpoledne do Prahy. Na večer měli telefonicky domluvenou schůzku s prezidentem Havlem - v hospodě U malířů.

Prezidenta museli dlouho přesvědčovat. Teprve když generál Ducháček vyložil, co by odložení  jednání mohlo znamenat z vojenského hlediska, přistoupil Havel na kompromisní termín stažení vojsk do konce června 1991. A nápad, aby ho o to Michail Gorbačov požádal osobním dopisem, se mu líbil.

Oficiální  dopis od Gorbačeva přišel 12. února. Gorbačev v něm ujišťuje, že sovětská strana chce stáhnout svá vojska, nechce protahovat jednání, jenom žádá pochopení problémů spojených s návratem tak velkého množství vojáků a jejich rodin. Navrhl stažení vojsk do jednoho a půl roku až dvou let. Havel souhlasil s osmnácti měsíci.“

Dohoda pak byla dokončena v Praze. Dohodu o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR pak podepsali ministři zahraničí obou zemí 26. února 1990 v Moskvě za přítomnosti obou prezidentů. Ti zároveň podepsali Deklaraci o vztazích mezi ČSSR a SSSR, v níž Gorbačov vyjádřil „politování nad neodůvodnitelným vstupem“ vojsk do Československa v roce 1968.



Zdroj: J. Pecka, Odsun sovětských vojsk z Československa (1989 – 1991), Army.cz