Při pokusu vypořádat se s krizovou situací počátku 60. let se vedení KSČ a státu rozhodlo konsolidovat kromě jiného také neurovnaný právní stav, který v médiích panoval od roku 1948.

V roce 1964 přijalo zákony o Československém rozhlase a Československé televizi a o dva roky později tiskový zákon (81/1966 Sb.).

Nový tiskový zákon

Byl schválen v říjnu 1966 s platností od ledna 1967 pod názvem: „Zákon o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích.“

Veřejnosti byl nový tiskový zákon představován jako moderní právní norma, která odstranila právní nejistoty v postavení masových médií a žurnalistů, jeho text však zakotvil do našeho právního řádu cenzurní úřad „Ústřední publikační správu“, jež nahradila někdejší HSTD.

Jistým pokrokem bylo, že tato správa již nemusela spadat pod ministerstvo vnitra, mohlo to být jakékoli civilní ministerstvo, a že – alespoň teoreticky – ponechávala na šéfredaktorovi konečná rozhodnutí poté, co byl pracovníkem Ústřední publikační správy upozorněn na „závadnost“ textu.

Plné znění zákona

Nový tiskový zákon se stal terčem kritiky kulturní obce v roce 1967, tedy v době, kdy krizová situace ve společnosti se promítla do nejrůznějších konfliktů s vládní mocí, mezi něž patřil i průběh IV. sjezdu Svazu spisovatelů.

Témata nastolená projevem Ludvíka Vaculíka, jakož i další události (přečtený Solženicynův dopis, kritika oficiálního postoje k šestidenní válce) poněkud zastínila nastolené téma cenzury a nového tiskového zákona, který kritizoval Pavel Kohout, a jehož téma do plné šíře rozvinul Ivan Klíma. Klímova připomínka o tom, že československý stát legalizoval předběžnou cenzuru sto let poté, co ji rakousko-uherská monarchie zrušila, byla smutným konstatováním tehdejšího stavu.


Zdroj: Louc.cz