Život Edvarda Beneše

Edvard Beneš se narodil jako nejmladší syn v malorolnické rodině na Rakovnicku. Po studiích na vinohradském gymnáziu 1896  -1904 se zapisuje na filozofickou fakultu v Praze. Zanedlouho odjíždí do Paříže, kde studuje na Sorbonně a na Svobodné škole politických a sociálních nauk. Ve Francii setrval, s výjimkou krátkého pobytu v Londýně, do roku 1907, kdy přesídlil do Berlína. Vysokoškolské studium ukončil nejprve doktorátem práv v Dijonu (1908) a o rok později složením rigorózních zkoušek v Praze. Tři roky vyučoval na pražské obchodní akademii a pak přichází přednášet sociologii jako soukromý docent.

Propuknutí 1. světové války jej podnítilo k organizování vnitřního odboje "Maffie". Obstarával zejména spojení mezi Prahou a Masarykem ve Švýcarsku. V září 1915 odešel do zahraničí a od té doby jsou jeho životní osudy úzce spjaty s osobnostmi T. G. Masaryka a M. R. Štefánika. Žije v Paříži, kde také organizuje a řídí jednotlivé složky zahraniční emigrace, podílí se na propagaci československého politického programu. Reorganizoval kurýrní službu, kterou se udržovalo tajné spojení s Maffií v Čechách. Mimo diplomatických jednání k získání politické prestiže zahraniční odbojové akci pořádá cyklus přednášek na pařížské Sorbonně o Slovanstvu, píše řadu článků do francouzských a českých zahraničních novin.

Podílí se na ustanovení Československé národní rady (1916), kde zastává místo generálního tajemníka. Společně s M. R. Štefánikem jedná s představiteli dohodových mocností o zřízení samostatných čs. vojenských jednotek. Po získání souhlasu i podpory byly postupně vytvořeny legie ve Francii (prosinec 1917), Rusku (léto 1918), Itálii (duben 1918).

Výrazným výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového československého státu ze strany Francie (červen 1918), Anglie (srpen 1918), Itálie (říjen 1918). To současně umožnilo přístup zástupců Čs. národní rady na jednání států Dohody.

Za války a v meziválečném období

28. října 1918 Beneš jako představitel zahraničního odboje jednal v Ženevě s domácími politiky o budoucnosti nového státu a po dohodě s nimi se stal prvním ministrem zahraničí nového státu. Domů se však vrátil v září 1919, neboť už v listopadu 1918 musel v Paříži zabezpečovat historicky neexistující jižní hranici Slovenska a vůbec jeho vymanění z Uher, a současně také prosadit uznání historických hranic českého státu. Československo se tehdy rodilo jako státní útvar nikdy předtím neexistující, a to na základě Wilsonova požadavku práva národů na sebeurčení, jež však bylo v novém státě přiznáno pouze účelově definovanému národu československému.

Tento koncept, dodnes přijímaný většinou Čechů jako přirozený a spravedlivý, Beneš obhájil v mírových smlouvách z roku 1919 a 1920 a jako tvůrce československé zahraniční politiky se jej snažil zabezpečit mezinárodními úmluvami.

Edvard Beneš stál u zrodu Společnosti národů a jako její místopředseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru a předseda (1935) prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. S poválečnou evropskou velmocí Francií uzavřel spojeneckou smlouvu (1924) a již předtím, v letech 1920-22, smlouvami s Jugoslávií a Rumunskem vytvářel obranný systém Malé dohody. Byl uznávaným účastníkem významných mezinárodních konferencí (například Janov 1922, Locarno 1925, Haag 1930, Lausanne 1932) a měl rozsáhlé mezinárodně politické znalosti a styky. Jeho doménou byla sice zahraniční politika, hrál však i významnou vnitropolitickou roli.

Od vzniku státu byl ministrem zahraničí a v letech 1919-26 a 1929-35 poslancem Národního shromáždění. V letech 1921-22 též premiérem.

Po abdikaci prezidenta T. G. Masaryka je 18. 12. 1935 zvolen za hlavu čs. státu. Jako místopředseda Čs. strany národně socialistické (členem byl v letech 1923-35) výrazně ovlivňoval její politiku. Marxismus odmítl, ale k socialistickým myšlenkám se hlásil a za jeden z důležitých výsledků l. světové války pokládal "všeobecný vývoj k demokratismu rolnickému a dělnickému a také přirozené a nevyhnutelné oslabení vlivu městské buržoasie".

Jeho názory mu znemožňovaly plně pochopit totalitární podstatu bolševismu, i když s ním nesouhlasil. Ve svém úsilí zabezpečit stát se snažil odstranit mezinárodní izolaci SSSR a začlenit jej do Společnosti národů. Když se to podařilo, uzavřel s ním spojeneckou smlouvu (1935). Brzy poté přišel Mnichov 1938.

Zůstane věčným tématem českých dějin, zda byl tehdy lepší boj v mezinárodní izolaci než morální marasmus po kapitulaci. Jisté je, že Slováci toužili po autonomii, Maďaři a Němci po spojení se svým národem a Češi si na politické reprezentaci včetně Beneše válku nevynutili. Beneš 5. 10. 1938 abdikoval a odešel do exilu. Po okupaci českých zemí a vzniku Slovenského státu v březnu 1939 prohlásil Mnichov za neplatný a zastával teorii právní kontinuity Československa. V průběhu války dosáhl uznání čs. exilové vlády u všech spojeneckých států.

Mnichov znamenal pro Beneše stejně jako pro jeho české spoluobčany trauma a touhou odčinit jej byl přímo posedlý. Už po Mnichově se zabýval otázkou Němců v Čechách a budoucí zahraničně politickou orientací a pro své závěry dokázal získat nejen politiky své generace - například J. Šrámka či J. Stránského - ale i politiky mladší: H. Ripku, P. Drtinu a další. Dospěl k závěru, podporovanému z domova, že válka je příhodnou historickou chvílí k vyřešení problémů státu vyhnáním Němců. Dávno před Postupimskou konferencí domů sděloval, že konec války "musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný" (únor 1944).

Během války Beneš pochopil jak bude vypadat rozložení mocenských sil v poválečné střední Evropě, což jej vedlo i přes počáteční nelibost Britů k uzavření smlouvy se Sovětským svazem v prosinci 1943. Občany doma vyzýval, aby jeho cestu do Moskvy chápali "v duchu celé naší národní historie posledních století". Nebránil ani závažným změnám vnitropolitickým. V politickém systému byl ochoten připustit kromě Komunistické strany Československa pouze strany socialistické a strany levé buržoasie a hodlal zavést v zemi velmi radikální změny hospodářské a sociální. O tom v Moskvě v prosinci 1943 jednal se zahraničním vedením KSČ. Přes Moskvu se také vracel do osvobozené vlasti.

Prezident Edvard Beneš

Po triumfálním příjezdu do Prahy 16. 5. 1945 začal Beneš svými dekrety uskutečňovat záměr "revoluci nacionální spoji s revolucí hospodářskou". 28. 10. 1945 byl potvrzen v úřadě a 19. 6. 1946 znovu zvolen prezidentem.

Až příliš vycházel z úvahy, že Československo se může stát "mostem" mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Jako sociolog byl přesvědčen, že politika je "praktická sociologie" a že jeho politika je vědecká. Avšak další vývoj ukázal, že nikoli věda, nýbrž přání byla otcem myšlenek. Benešovu víru v demokratizaci SSSR a KSČ vyvrátil dramaticky únor 1948. Beneš byl konfrontován s tvrdou realitou sovětských politických zájmů a strategie KSČ na uchopení moci. Jeho nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi.

Účinně jí však nedokázal, možná i díky zhoršujícímu se zdravotnámu stavu, čelit.

V únorové krizi 1948 zaujal kontroverzní postoj. Ministři demokratických stran mu kvůli politické krizi nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ Klementa Gottwalda. Tímto aktem společně se setrváním v prezidentském úřadě objektivně legalizoval komunistický převrat.

Schválením nové ústavy 9. května 1948, abdikací prezidenta Edvarda Beneše z funkce prezidenta a zvolením Klementa Gottwalda jako jeho zástupce, se potvrdilo únorové vítězství komunistů. 

Beneš se po abdikaci uchýlil do soukromí a záhy zemřel, pohřben byl v zahradě jeho vily v Sezimově Ústí. Jeho oficiální státní pohřeb v Praze se stal příležitostí k projevům nesouhlasu širokých vrstev s komunistickým režimem.

Abdikace prezidenta

Dopis prezidenta republiky Edvarda Beneše ze dne 7. června 1948, adresovaný předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi:


Pane předsedo vlády,

dne 4. května t. r. oznámil jsem Vám svůj definitivní úmysl resignovati na presidentskou funkci. Prodiskutovali jsme tehdy toto mé rozhodnutí v souvislosti s problémy celkové politické situace; sdělil jsem Vám též, že také lékaři mi doporučují, abych vzal ohled na svůj dnešní zdravotní stav. Odvolávaje se na tento náš rozhovor, prosím Vás, abyste oznámil Národnímu shromáždění mé rozhodnutí a požádal je, aby vzalo laskavě na vědomí moji resignaci na odpovědný úřad, jímž mne jednomyslnou volbou dne 19. června 1946 poctilo. Děkuji mu za jeho důvěru, děkuji za důvěru a lásku lidu, která mi byla vždy nesmírnou posilou a kterou jsem se snažil nezklamat.

Přeji všem svým drahým spoluobčanům, jejich odpovědným zástupcům a jejich vládě, aby republika zůstala ušetřena všech pohrom, aby všichni žili a pracovali v snášenlivosti, lásce a odpouštění, svobody přáli a svobody svědomitě užívali.

Věřím v dobrého genia našeho lidu a věřím v krásnou budoucnost naší drahé republiky.

Váš dr. Edvard Beneš.





Prof. PhDr. et JUDr. Edvard Beneš (28. května 1884 – 3. září 1948) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje.





Zdroj: Vlada.cz, Společná česko-slovenská parlamentní knihovna (Digitální knihovna) - Národní shromáždění 1948-1954 - stenoprotokoly - čtvrtek 10. června 1948