Život Jana Patočky

Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze studoval Jan Patočka od roku 1925 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii (žák J. B. Kozáka), romanistiku a slavistiku. V letech 1928 - 29 absolvoval pobyt na Sorbonně, kde se poprvé setkal s Edmundem Husserlem. Roku 1931 obhájil disertaci a poté studoval v Berlíně u N. Hartmanna a W. Jaegera a ve Freiburgu  u Husserla a Martina Heideggera. Studoval zde fenomenologii a navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem.

Podílel se na založení Cercle philosophique de Pratur (Pražský filosofický kroužek), stal se jeho sekretářem a v roce 1936 se habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl a spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze.

Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 učil Patočka na gymnáziu a vydal několik knížek jako přípravu pro budoucí studenty univerzity. Po válce přednášel jako docent na Univerzitě Karlově a zároveň vyučoval i na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1950 musel z politických důvodů pedagogické činnosti zanechat. Pracoval v Ústavu T. G. Masaryka do jeho zrušení v r. 1954 a poté byl vědeckým pracovníkem Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV, kde se podílel na překládání, vydávání a komentování Komenského díla.

V letech 1957 - 68 byl činný jako vědecký pracovník edičního oddělení FÚ ČSAV. Po jmenování profesorem v roce 1968 obnovil pedagogickou činnost v Praze i v Brně, často byl zván k přednáškám v zahraničí. Roku 1972 byl z politických důvodů předčasně penzionován. Až do své smrti pořádal soukromé přednášky a tzv. bytové semináře. Roku 1977 byl u zrodu Charty 77 a stal se jedním z jejích prvních mluvčích (spolu s V. Havlem a J. Hájkem). Umírá po policejním výslechu.

Svými texty vtiskl Jan Patočka Chartě 77 výrazný občanský a mravní charakter v duchu své filosofie. Po setkání s holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem byl opakovaně vyslýchán StB. Po jednom náročném výslechu byl hospitalizován a zemřel na mozkovou mrtvici. Jeho pohřeb se stal významnou událostí protikomunistického odporu.

Patočka neměl příležitost k systematické práci a výuce. Přesto měl velký vliv na značný okruh českých intelektuálů, zvláště v době, kdy po nucené emeritaci pořádal pololegální bytové semináře a kdy se kolem něho seskupil relativně stabilní okruh posluchačů, zejména z disentu, myšlenkově ovšem různorodý. Stal se tak jakýmsi duchovním otcem intelektuálního a posléze i politického odporu proti komunistickému režimu.

Jeho idea „života v pravdě“ a autentické POLIS jako společenství těch, jež jsou solidární ve své otřesenosti, ovlivnila i první politické aktivity Václava Havla po listopadu 1989. Mezi Patočkovy žáky či myslitele, kteří jím byli ovlivněni, lze počítat zejména E. Koháka, V. Bělohradského, I. Dubského, P. Rezka, R. Palouše, Z. Neubauera, J. Michálka, L. Hejdánka, J. Cibulku, J. Polívku, J. Němce, I. Chvatíka, P. Koubu a další. Patočka pomohl vyvolat zájem o fenomenologii a učinit ji zejména v 60. letech v české filozofii předmětem seriózních analýz.

Filosofie

Patočka se snažil rozvíjet fenomenologii jako filozofii, která se nevyčerpává v detailních analýzách imanentního vědomí, ale která – v duchu pozdního Husserla – klade otázky po celkovém smyslu filozofie, vědy a evropské tradice. V tomto akcentu se projevuje jeho celoživotní touha rehabilitovat filozofii jako živou a prožívanou duchovní aktivitu, která nebude stát stranou závažných otázek současnosti, i když je sama o sobě pozicí exkluzivní, spjatou s otřesem dosud akceptovaného smyslu světa a vyžadující osobní odhodlání a odvahu (Několik poznámek o světské a mimosvětské pozici filosofie).

To mělo vliv i na způsob, jakým se Patočka vyrovnával s českým filozofickým dědictvím. Už ve 30. letech dával najevo svou nespokojenost se stavem české filozofie, na níž mu vadila převaha přežilého pozitivismu. Pokusy o překonání pozitivismu teismem či eticismem mu byly rovněž cizí a vedl v tomto smyslu spory zejména s představiteli tomistické filozofie. Za osobnosti hodné pozornosti považoval Rádla a Masaryka: oba pro jejich „praktickou filozofii“ oproštěnou od spekulace a akademismu.

Na Rádlovi ovšem kritizoval jeho přílišný platonismus a neschopnost nahlížet lidskou existenci dějinně. S Masarykem se stýkal v ocenění významu světové války jako projevu duchovní krize Evropy, nesouhlasil však s jeho kritikou subjektivismu a vytýkal mu, že příčiny krize neviděl dost hluboko (totiž v samém naturalizujícím racionalismu) a že v ní byl dokonce sám do jisté míry svým příklonem k pozitivismu zakotven (Pokus o českou národní filosofii a její nezdar).

Dalším velkým zjevem naší filozofické tradice se pro Patočku stal Komenský, jehož pedagogiku chápal v širších souvislostech jako jeden z pokusů najít východisko z „labyrintu“ doby obracením ducha k celku a řádu světa. Patočka má přitom zásluhu nejen na aktualizaci Komenského dědictví, ale i na jeho rehabilitaci jako filozofa a teologa (např. O filosofii J. A. Komenského).

Trvalý zájem o české filozofické dědictví jakož i konkrétní historické události, které prožil (Mnichov, únor 1948, rok 1968), přiměly Patočku už ve 30. a 40. letech (hlavně na stránkách Kritického měsíčníku V. Černého) a pak i v 60. letech k úvahám o smyslu českých dějin a k účasti na diskuzích o nich vedených (např. Úvaha o porážce, Filosofie českých dějin, Náš národní program a dnešek, Co jsou Češi?).

V duchovním vývoji našeho národa rozlišoval dvě linie: Jungmannovu, vycházející z Herdera, pro niž je národ konstituován jazykem, a Bolzanovu, která v naší národní tradici zdůrazňuje jako tmelící prvek sociální cítění a demokratismus. On sám zjevně stranil Bolzanovu pojetí. Z toho důvodu byl schopen porozumět i našemu poválečnému příklonu k socialismu, ačkoli se jinak se socialismem v jeho reálné podobě nikdy neztotožnil. Řešení sociální otázky nespatřoval v nadiktovaném kolektivismu, ale v solidaritě individuí, která nebudou zbavena své odpovědnosti za hledání pravdy (Nadcivilizace a její vnitřní konflikt).

Značný ohlas ve své době měly Patočkovy přednášky z dějin antické filozofie. Ačkoli P. přijímal platonské pojetí vzniku a úlohy filozofie, kritizoval shodně s Heideggerem platonismus za to, že otázku po bytí proměnil v otázku po nadsvětném a nehybném celku jsoucího, jejž je možno zpředmětnit a posléze v úplnosti nazřít. V rámci tohoto pojetí se následně pohybovala celá západní metafyzika.

Patočka se přikláněl spíše k tradici Sokratově, neboť ten byl pro něho prototypem tazatele, který ví o trvalém rozporu mezi naším vztahem k celku jsoucího a zásadní nemožností tento celek uchopit ve formě konečného vědění. V tom smyslu obhajoval právě takovou filozofii (fenomenologii, existencialismus), která si je vědoma parciality zjevného a faktu, že celek světa je spíše než pozitivní daností horizontem možných existenciálních pohybů (Sokratés, Negativní platonismus, Evropa a doba poevropská).

V řadě dílčích studií, ověřujících zpravidla na historickém materiálu řešení nějakého aktuálního problému, se Patočka věnoval například pojetí pohybu v Aristotelově přírodní filozofii, novověkému racionalismu u Galilea a Descarta, Hegelovým estetickým názorům apod. Součástí Patočkovy práce na poli dějin filozofie jsou i jeho cenné překlady, zejména Herderova Vývoje lidskosti a Hegelovy Fenomenologie ducha a Estetiky. V souvislosti s některými specifickými fenomenologickými problémy věnoval pozornost také estetickým otázkám a vztahu filozofie a umění (Kunst und Mythos, Platon über Wissen und Kunst aj.).

Dílo

Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1936, 1970, 1992
Česká vzdělanost v Evropě, Praha 1940
Symbol země u K. H. Máchy, Praha 1944
Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, Praha 1964
Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1975 (samizdat), 1990, 2007
Negativní platonismus, Praha 1990
Sókratés, Praha 1991
Co jsou Češi?, Praha 1992
Evropa a doba poevropská, Praha 1992
Platón, Praha 1992
Tělo, společenství, jazyk, svět, Praha 1995
Umění a čas I, II, Praha 2004
Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 1993, 2003
Věčnost a dějinnost, Praha 2007
Komeniologické studie I, II, III, Praha 1997 (I), 1998 (II), 2003 (III)
Péče o duši I, II, III, Praha 1996 (I), 1999 (II), 2002 III)
Češi I, II, Praha 2006 (I), 2007 (II)

Psal i studie divadelnické, literární a historické, významná byla jeho činnost ediční a překladatelská (G. W. Hegel: Fenomenologie ducha, 1960, Estetika I-II, 1966).

Zdroj: phil.muni.cz, Totalita.cz